Logo Skrypty: Oranžově vyplněný a černě ohraničený kruh, v jehož horní části je černě nakreslen obrys knihy a v dolní čási nápis Skrypta, ve kterém je ypsilon nahrazeno symbolem jenu. Skrypta
vysokoškolský roverský kmen
Znak Junáka: V pozadí je modrý rojlístek, na němž dominuje oranžová lilie, která je uprostřed překryta bílým polem v němž je černá chodská hlava psa.

Burza

25.11.2008 14:46

Sedím v práci, ručičky na hodinách ukazují dvě hodiny ráno a já jsem konečně zasedla k počítači, abych vytvořila zápis do naší skryptí kroniky. Vzpomínám, jak to vlastně všechno bylo a hlavně v jakém pořadí. Možná je to únavou a možná tím přetrvávajícím nadšením. No, vy co jste tam byli si to můžete číst na přeskáčku a ostatní mi to můžou věřit takhle:

 

Sešli jsme se opět v Zelené klubovně. Na minulé, tančící schůzce jsem chyběla a tím víc jsem se na toto setkání těšila. Až zase uvidím ty více či méně známé tváře, se kterými je mi tak dobře, že se mi nikdy nechce zpátky na kolej (která je mimochodem od Zelené klubovny poměrně daleko).

 

Scházeli jsme se postupně. Stále přicházeli další a další. V půl sedmé, když už jsme byli všichni zutí, svlečení a nasáčkovaní na chodbě klubovny, nás Keya vyzvala, abychom se oblékli a obuli, protože půjdeme hrát hru ven. Venku každý obdržel svíčku, což několika z nás natolik připomnělo Vánoce, že jsme si zazpívali koledu. To však bylo jen tak mimo soutěž. Samotná hra neměla s Vánoci nic společného. Naším úkolem bylo udržet hořící plamínek svíčky a zároveň sfouknout co nejvíce plamínků cizích. Někteří se rozhodli spíše pro útok, jiní pro útěk, některým sfoukl svíčku vítr dřív, než si vůbec stačili rozmyslet taktiku. Tak či tak jsme se pobavili a celí polití voskem jsme se vraceli do klubovny.

 

Uvnitř nás čekala porada. Hlasovalo se, kam pojedeme na skryptí Silvestr. Do finále se dostaly tyto varianty: domeček v Novém Městě nad Metují a farma v Krkonoších. Jsem zvědavá, která varianta nakonec vyhraje, ale vlastně je to jedno, není důležité kam, ale s kým. Po Silvestru následovalo seznámení s programem dalších setkání a akcí. Celá debata se jako vždy poměrně protáhla, protože byla spousta příspěvků do diskuze.

 

Po tak náročné debatě nám pořádně vyhládlo a tak jsme se s chutí vrhli do dobrot, které jsme si s sebou přinesli a zapíjeli jsme je vynikajícím pravým sypaným zeleným čajem několika druhů. No prostě hostina, jak se patří.

 

Následovalo promítání fotek z megavíkendovky. Někteří si zavzpomínali, jiní tiše záviděli. Musím uznat, že obzvlášť některé fotky působily velice zajímavým dojmem. Asi jsem nebyla jediná, kdo si říkal: „Pro boha, co se tam dělo?“ Banda lidí, co si máčí lokty v barvě nebo se navzájem zamotává do prapodivných uzlů a neurčitých tvarů……. No příště musím jet taky, abych byla v obraze (tím nemyslím mít nos v temperách).

 

A konečně přišla chvíle, na kterou všichni čekali. Nadešel čas, abychom se vzájemně podělili o spoustu hudby. Kdo chtěl, pochlubil se nám se svými nejlepšími kousky. Slyšeli jsme hudbu i mluvené slovo. Hudba pocházela nejen z různých přehrávačů, ale i z všelijakých koutů světa. Slyšeli jsme mnoho různých žánrů. Byla jsem až překvapená, kolik zajímavých věci jsme sesbírali. Věřím, že některé kousky už jinde neuslyšíte. Tato schůzka byla velmi obohacující. :-) Nicméně doufám, že ji zase někdy zopakujeme, protože věřím, že tohle ještě nebylo všechno.

 

Jako zpestření programu si pro nás Keya s Evžou připravily něco, co způsobilo, že jsme vypadaly spíš jako vánoční besídka ústavu pro tělesně a duševně postižené. Evža nás naučila tanečky, při kterých jsme byli nuceni zpívat píseň s nezapamatovatelným textem, kroutit se jako žížaly, pohupovat se na jedné noze, kousat se do jazyku a přitom nepřestat zpívat………no nebyla to sranda. Teda sranda to byla hodně, ale mozky se nám zavařily. 

Keya nám zas ukázala, jak to vypadá, když marodí zvířátka. Hra nemocná zoo spočívala v tom, že si každý z nás vylosoval zvířátko a nemoc. Co si vylosoval, musel ostatním sdělit se sirkou mezi zuby. Někteří se ukázali jako naprostí profesionálové a sirka jim nedělal žádné obtíže, jiní měli co dělat, aby ji nespolkli.

 

Ač nerada, musela jsem před půlnocí utíkat, abych stihla metro. A to jsem si slíbila, že tentokrát se zdržím jen na chvilku. Jenže to se prostě nedá. Cestou jsem si pobrukovala melodie, které se mi uložily v hlavě a nejen tam. :-)

 

 

Linhi.

 

 

2014 © Jan Šebetovský