Logo Skrypty: Oranžově vyplněný a černě ohraničený kruh, v jehož horní části je černě nakreslen obrys knihy a v dolní čási nápis Skrypta, ve kterém je ypsilon nahrazeno symbolem jenu. Skrypta
vysokoškolský roverský kmen
Znak Junáka: V pozadí je modrý rojlístek, na němž dominuje oranžová lilie, která je uprostřed překryta bílým polem v němž je černá chodská hlava psa.

Celoskryptí Jamboree

03.04.2015 19:58

 DEN PRVNÍ

 

Sraz se udál na Hlavním nádraží v 18:11. Kdyby na místě nebyl Martin, skoro bych znejistěl, zda se ke skupince připojit. Mimo něj mi na začátku nikdo další povědomí nebyl. Setkání mi umožnilo poznat se s mnoha novými lidmi a některými i podruhé. Bagu jsem totiž viděl na živo jen jednou a bez kulicha, no nedivte se mi, že se mi vzpomínka na ní hned nevybavila.

Cesta do Adršpašsko-teplických skal byla na můj vkus značně komplikovaná. Nejen že zabrala několik hodin, ale ještě k tomu bylo nutné třikrát přestupovat na jiný vlak. Což na druhou stranu byla příležitost pro skauty cestující až Brna. Takto mohli alespoň část jízdy strávit s námi.  Jsem opravdu neskutečně vděčný za organizaci. Tohle absolvovat sám, nejsem si jistý, zda bych dojel do cílové destinace, na tož se pak dokázal vrátit domů…

Nedaleko od srubu byla skalní vyhlídka, kde kdysi stál hrad Střmen. Míjeli jsme ji cestou, takže její návštěva byla jasná. Tou dobou byla již tma. V dáli z ní byla vidět nedaleká obec zahalená do záře z pouličních lamp a světel domů. Jmelí využil přítomnosti nás všech a zkusil udělat skupinové foto. Protože byly ztížené světelné podmínky, musel každý vydržet bez hnutí půl minuty, aby se fotka povedla a to hned třikrát bez přestávky na mrknutí.

Večer po vybalení a zabydlení ve srubu jsme se vzájemně představili. ne tak jak byste čekali, ale každý pověděl něco málo o svém kamarádovi/dce, abychom se lépe poznali. Nejvíce mi utkvěl v paměti Kecalův popis.

„Nechoďte s Martinem na vandry, je to nebezpečný. Má skvělý historky, ale zažít bych je nechtěl.“

Ale na obhajobu mohu napsat, že jsem s Martinem jednou na vandru byl a mohu jedině pochválit. Snad jen nedávejte moc na garanci plánované vzdálenosti. Z třinácti kilometrů se vyklubalo dvacet a z lehké procházky druhý den na vlak původních třináct kilometrů. Každopádně kdo by chtěl vědět, jak jsou vandry s Martinem super (teď už vážně), mohu poslat zájemci zápis z mé osobní kroniky.

K občerstvení nám sloužila voda z místního potoka. Uvařili jsme si z ní k pití bramborový čaj. Neptejte se mě, kde se dá koupit, samotné nás překvapila jeho chuť…

Ke spánku se nejvytrvalejší z nás odebrali před druhou ráno. Tentokrát mi v batohu zbylo více místa, než je běžné a tak jsem usínal na pohodlném polštáři. Nebýt stísněného spacáku, ani bych nepoznal, že nespím doma :).


 

 

DEN DRUHÝ

 

Noc byla sice klidná, ale k ránu mi byl znám snad každý budík. Některá zvonění i několikrát. Není na to vyjet na výpravu a vstávat později než do práce či do školy a ostatním prodloužený spánek patřičně zpříjemnit :). V 9:00 na štěstí nezvonil žádný budík, ale místo toho ti co měli to štěstí a dokázali ještě usnout, vzbudil Drobek dvěma písněmi.

Ještě před snídaní několik účastníků výpravy pod vedením Mikyho běželo na včerejší vyhlídku, ale osobně si myslím, že se na to vykašlou, byla skutečně hodně vysoko. Asi nikoho nezaskočím, že má maličkost dala přednost vyhřátému srubu. Po jejich návratu jsme jim i nakonec uvěřil, že zdolali všech těch 300 schodů. Zadýchaní na to byli dostatečně. Abyste věděli, nebyly to schody, jaké znáte z domovů, chat a tak podobně.  Tyhle byly mnohem vyšší (patrně měli stavitelé omezené finanční zdroje) a hlavně u vrcholu namrzlé a neskutečně kluzké, takřka životu nebezpečné. I tak se našlo několik lidí, kteří se je rozhodli zdolat během. Pro případ, že byste s nimi z bezpečnostních důvodů nechtěli radši nic podnikat, postupně je jmenuji. Byl mezi nimi již nominovaný Miky, dále Kuba, Johny, Tibor a Jmelí :)

U snídaně někteří zavzpomínali na proslulé a dětmi zbožňované strážce vesmíru. Jako malý jsem na ně koukal na televizi s horším signálem. Obraz byl na Primě pouze černobílý, ale i tak to byla skvělá podívaná. Největším pamětníkem byl Drobek. Ten měl i zmáknuté druhy Zordů včetně jejich spojování do mega Zorda. 

Po snídani nás Drobek uvedl dohry, v které jsme zapisovali ve skupinách nejen své oblíbené věci na základě jeho otázek. Po jejich písemném zodpovězení si papíry proházeli a hádali, komu patří. Předesílám, že končím s potkánkama. Ne v jejich oblíbenosti, ale už je jako oblíbené zvíře nikdy neuvedu. Pro příště použiji jiné. Totiž z nějakého nepochopitelného důvodu mě nejprve podle nich poznala na Silvestru Bára a dnes ještě k tomu i Pampe.   

Do oběda nás zabavil Tibor dalšími hrami. Vaření se ujala Pampe a nechala si k ruce několik pomocníků. Po jídle jsme si zabalili věci na odpolední výlet. Trasa vedla Teplickými skalami, které by jinak byly za přirozených podmínek velmi obtížně přístupné. Ovšem díky výdobytkům moderní doby se mezi nimi dalo projít po vystavěných dřevěných lávkách. Cesty většinou postrádaly dostatečnou šířku, proto po nich většinou nemohli projít dva lidi vedle sebe. Aby zajímavostí nebylo málo, mnohdy pod námi protékal potok. Za letních dnů zde bývá chůze velmi pohodlná, ale v tomto chladném počasí nám pod podrážkami bot chroupal sníh, který byl na mnoha místech zmrzlý. Díky jeho kluzkosti nejeden člen výpravy bezradně zavrávoral.

Na část výletu se ujal vedení Kecal. Sebejistě naše výletnické snažení nasměroval do krajinné chráněné oblasti. Abychom na tuto výjimečnou chvíli ještě dlouho vzpomínali, vedl nás korytem říčky. Mnohdy neprostupný terén nám nedal ani na vybranou. Všude přítomný sníh koryto učinil snáze překonatelné suchou botou. Ale i tak stačil jeden chybný krok nebo uklouznutí po úzké kládě tvořící jediný možný přechod a ani goretex by nás neochránil.

                Toto dobrodružství mělo být cestou k jedné jeskyni jinak nepřístupné z turistických cest. Na neštěstí její objevení prvně zkomplikovalo tábořiště trempů situované v místě plánovaného průchodu. Nechtěli jsme je rušit, konec konců, jsme slušní skauti svědomitě putující chráněnou krajinnou oblastí mimo vyznačené cesty. Avšak dobrý skutek se nám náležitě vymstil. Ani po třech dalších pokusech a zdolání vysokohorského terénu se nám (Keacalovi) jeskyni nepodařilo nalézt. Nicméně na dobrodružnosti to neubralo.

Po návratu z výletu už ve srubu čekal Chrobák se svými dvěma malými syny. Díky němu jsme mohli využít toto sice skromné, ale za to kouzelné místo nejen k přespání. Neměli jsme elektriku a tak si svítili pomocí plynové bomby. Neměli jsme tekoucí vodu, pili jsme tu z potoka. Neměli jsme ani dostatek prostoru, někteří spali v kuchyňce na zemi. Prostě úžasná atmosféra. 

U večeře někdo nahodil téma na firmu, která mimo jiné pomáhá rozvracet vztahy nebo testovat věrnost partnerů. Cena jejích služeb je prý v desetitisících. To si takhle jednou objednala manželka test věrnosti partnera. Ten nastrčené modelce neodolal. Manželka mu to velkoryse odpustila a časem dospěla k názoru, že její muž již dostatečně duševně dozrál a objednala si za nemalé peníze další modelku na jeho svedení. Již duševně vyzrálý partner opět podlehl jejím půvabům. No neutraťte své vydělané peníze za tak skvělou službu. Znovu podvedená paní opět nevěrníkovi odpustila a její muž? Nejspíš se těší na další skvělý dárek...

Během pozdního večera se k nám připojil druhý Martin. Kytara a písničky byly samozřejmostí a ranní hodina uložení do spacáků rovněž.


 

 

DEN TŘETÍ

 

V neděli ráno nás opustil Kan s Kleky a my za rozbřesku (10:00) vyrazili na celodenní výlet. Tentokrát byly cílem Adršpašské skály. Stejně jako včera jsme putovali po vystavěných mnohdy zledovatělých dřevěných lávkách. Místy byly postavené nejen ve skalních průrvách, ale umožnili nám pohodlně přejít i místní močály.

Zastavili jsme se u turisticky vyhledávaného místa. Jím byl proslulý vodopád tekoucí ve skalní průrvě. Za teplejších dnů v doprovodu průvodce stačí zakřičet: "Krakonoši dej nám vodu" a za odměnu povolí stavidla. Vodopád se pak zdvojnásobí.

Ač vybaveni jídlem, i tak nikdo neodolal zastávce v restauraci. Zaujala mě jelení kýta na smetaně, nicméně byl přede mne položen jelení guláš. Dorazit tak o pár minut dříve... Zastavení v hospodě nás připravilo o půl druhé hodiny. Pokud obsluha nezvládá, ani hotovky Vás nespasí.

Po jídle už nezbývalo mnoho času, proto jízda vlakem vypadala jako dobrý nápad. Z cílové zastávky jsme už mířili do srubu, ale nebyl to ještě konec výpravy. Pampe se oddělila a vydala se do chatky připravit večeři. Tam kam jsme měli namířeno, již několikrát byla, a proto se nepotřebovala nutně účastnit.

Zbývající výletníci sešli z cesty opět do CHKO a vydali se neprošlapaným terénem do skal. Chvíli trvalo najít schůdnou cestu, ale nakonec se podařilo objevit přístupnou skálu s výborným výhledem. Od její návštěvy nás dělila nevelká průrva, mohla mít tak metr a půl, ale za to hluboká kolem dvaceti. Všichni ji přeskočili a mohli se tak kochat výhledem do údolí ohraničeného v dálce tyčícími se skalami. Zde jsem učinil obrovské poznání. Jmelí mi ukázal na mém foťáku, jak ovlivňovat expozici. Teď můžu fotit mraky a lépe zakomponovat do záběru Sluníčko a celé je to naprosto super.

Návrat z vyhlídky už tak skvělý nebyl. Zůstal jsem poslední, takže mi chyběla motivace ke spěchu a tak se ve mně po náhledu do průrvy probudily velmi intenzivní emoce. Pud sebezáchovy mě zaplnil strachem, aby mi zabránil ve skoku. Propast pravda hluboká, při zaváhání u odrazu se stoprocentní šancí na zabití a to rovnou několika násobného. Hučelo do mě podvědomí. Být menší, asi bych byl tou dobou pokaděnej a počůranej zároveň. Po dlouhém váhání mě napadlo snížit svou hmotnost. Přes propast jsem nejprve hodil foťák s hrůzou v očích, že se trefím do té průrvy. V baťohu už nebylo nic křehkého a tak nebylo potřeba riskovat a vrhl ho na druhou stranu takřka vší silou.

Odlehčen s novým optimismem jsem stále nedokázal jako jediný zdolat překážku. Teď už převládala racionální obava z vlastního strachu, že bych při skoku udělal chybu a fakt skončil v hluboké průrvě. Padlo na mou osobu mnoho vtipů a však vkusných, takže pobavili i mě. Ale i tak se mi dostalo psychické i faktické podpory od ostatních. Miky skočil zpět za mnou a pomohl mi najít bezpečný přechod. Takže jsem na štěstí byl ušetřen riskování a doputoval do srubu v původním stavu.

Drobek během večeře připravil bojovou hru. Jejím hlavním smyslem bylo dát nám možnost se v klidu o samotě projít a zamyslet se nad životem.  Někdy bývám hodně přemýšliví, a proto si hru naplno užil.

Martin (ten co pořádá vandry, na které se dlouho nezapomíná) po návratu z bojovky zamyšlení pronesl s rozeznatelným lehkým smutkem v hlase:

„Po každé, když jsem se dostal k myšlence, kterou bych mohl rozvinout, rozbil jsem si hubu.“ Terén byl skutečně nepříznivý, kluzký a ani baterka příliš nepodpořila pocit bezpečí. 

Večerní program ač na první pohled stereotypní, nicméně i tak příjemný spočíval jako obvykle ve zpívání písní s hudebním doprovodem.

Pro zajímavost zmíním formu, jakým způsobem se někteří zbavovali zodpovědnosti mytí svých ešusů. Já se zcela střízlivě neúčastnil. Jeden bohatě stačí, řekl jsem si. A ostatní? Ti si zahráli kámen nůžky papír, nutno pochválit, že snad nikdo stříhání neprotahoval na čtvrtou dobu. A jak to dopadalo, ptáte se? Někdo (klikaři) nemusel mýt vůbec nic a ti ostatní (smolaři) měli třeba na umytí i pět či více talířů nebo ešusů s veškerým příslušenstvím patřící k nim. Ale dívat se na to byl zážitek. Pozorovat nadšení nebo zoufalou snahu smolařů o zbavení se alespoň jednoho nádobí z té gigantické hromady co vyhráli… :)

 

DEN ČTVRTÝ

 

Poslední ráno se neslo v duchu úklidu a balení. Mimo vlastních zavazadel bylo nutné ještě pobrat zbývající jídlo a samozřejmě odpadky. Z nádraží nám dopravní prostředek odjížděl po dvanácté. Málo stačilo k prodloužení víkendovky. Vlak jsme stihli sice v čas, ale tenhle zastavoval na mávání a o tom většina z nás nemělo tušení. Na štěstí někdo dostatečně příčetný křikl, že musíme dát strojvůdci znamení a někdo mávl. Vlak zastavil, nicméně bylo vidno, že o něco dále než měl. Po prvním přestupu se nám podařilo zabrat celou "místnost" a využili ji k hraní na kytaru. Čehož se ujal Drobek a Miky.

Když už jsem byl zpět v Praze na Hlavním nádraží a loučil se s ostatními, Johny se k nám připojil o chvilku později a měl sebou kolo. Moment, kdy už mě nemohlo nic překvapit, Johny sdělí, že si ho zde po celou víkendovku nechal zamčené. 

 

 

 

 

 

 

 

DODATEK

 

Na samotném začátku mi bylo jasné, že za žádnou cenu nepoužiju na hledání cesty baterku s výjimkou přečtení instrukcí. Občas to bylo skutečně o zdraví, ale i tak jsem se nenechal zviklat a nerozsvítil. Po návštěvě jeskyně pro mě ještě nebylo návratu. Krátká to byla cesta a tak jsem zašel kousek za jeskyňku, abych nebyl rušen ostatními sledující stejnou trasu označenou svíčkami. Pak zavřel oči a zaposlouchal se do zurčící říčky. Nechal jsem volně plynout své myšlenky a naslouchal dění kolem sebe. Byl sice slyšet jen potok, ale to mi nezabránilo ve vnímání svého okolí. Tichých skal stejně tak i nehlučného sněhu. I přesto, že je nebylo možné vidět či slyšet, stále byly kolem mne. Byl jsem středem. Středem toho dění, krajiny, světa. Každý a všechno je středem. Protože vše se děje kolem každého i všeho. I přesto, že jsem středem všeho, nic neznamenám. Kdybych tam nestál či neexistoval, příroda by to ani nezaznamenala a vše by fungovalo i beze mne dál. Nejsem významný. Nikdo a nic nemá význam, dokud mu ho někdo nebo něco nepřiřadí. Znamenám něco, ovšem ne protože jsem středem, ale protože jsem důležitý pro mou rodinu, pro mé přátele a kamarády i konec konců pro mého zaměstnavatele. Pokud jsem já, nebo kdokoliv jiný či cokoliv pro někoho důležitý, dává to význam jeho bytí. Proto je celý náš život honbou za tím, abychom pro ostatní něco znamenali. Aby nám dali smysl. Smysl našeho bytí. Právě kvůli tomu je celý náš život honem za uznáním naší existence, seberealizací a vytváření potřeby po našich osobách. Hledání našeho smyslu. Pro někoho je smyslem založit rodinu, je důležitý pro své děti. Pro někoho kariéra, je důležitý pro zaměstnavatele. Vztah, je důležitý pro partnerku/partnera. Charita, je důležitý pro ostatní... Tohle je náš smysl života, najít důvod pro naši existenci. Pouze se lišíme ve způsobu, který si pro to volíme. Pak jsem se vrátil do chaty za kamarády, kteří jsou jednou z částí, co dává smysl právě tomu mému životu.

 

POZNÁMKY POD ČAROU                                                                                                                                         

Výletu se účastnili: Terka, Neználek, Kcal, Martin, Pára, Kuba, Bára, Jmelí, Tibor, Johny, Drobek, Miky, Bagu, Kan, Pampe, Kleky, Martin. Náklady na víkendovku sdílená cena 650,- oběd 153,- dvoje náhradní baterky včetně nových nabíjecích 380Kč. Kapacita chatycca 6-8 lidí. Druhý den nás bylo 20.


 

Napsal, fotil, připravil 

Pára :)

2014 © Jan Šebetovský