Logo Skrypty: Oranžově vyplněný a černě ohraničený kruh, v jehož horní části je černě nakreslen obrys knihy a v dolní čási nápis Skrypta, ve kterém je ypsilon nahrazeno symbolem jenu. Skrypta
vysokoškolský roverský kmen
Znak Junáka: V pozadí je modrý rojlístek, na němž dominuje oranžová lilie, která je uprostřed překryta bílým polem v němž je černá chodská hlava psa.

Dračí doupě

14.03.2012 18:30

Deník Gilligrut Guny, hobitky zlodějky.

„Táhni pryč ty příživnico! A už sa nevracaj, nebo ťa zrůbu do zelena! Nažer se třeba trávy, když sa ti makat nechce! Nadarmo ťa tu vydržovat nebudu!“

 

Tatínek. Můj milovaný tatínek a jeho roztomilý, srdcervoucí projev lásky na rozloučenou. Zabedněnec, jehož náplní života je práce. Rozumějte mi, já proti práci naprosto, ale vůbec nic nemám - dokud ji dělá někdo jiný. Vážně nemám žaludek na kydání hnoje, dojení ovcí, pastvy ovcí, stříhání ovcí, starání se o to, aby ovcím nic nechybělo... a polykání kouře nad plotnou, jen abych se mohla najíst hrachové kaše, která se od hnoje liší nikoli chutí, ale tvarem pevných částí, které jsou narozdíl od slámy kulaté.

            Slovo škola mému tátovi nic neříkalo. „Mama ťa neporodila, aby sas flákala kdesik v lavici, kde akorát sedíš a kulové děláš.“ Řečeno jeho slovy. Ne, že bych si stěžovala. Ke škole mám postoj stejný, ale z jiných důvodů. Osobně nevidím nic účelného na tomto mrhání časem. Nicméně své dětství bych raději trávila ve škole, nežli doma, kde jsem akorát od rána do večera dělala daleko nesmysluplnější věci. Ve škole na vás většinou nikdo neřve. Co si tak vzpomínám, můj otec, krom toho, že mě zplodil, za což jsem mu vážně vděčná, neboť věřím, že Bůh s tím neměl pranic společného, pro mě udělal jednu jedinou dobrou věc... A totiž, že mě vyhodil. Nebýt toho, doteď bych se živila kaší a společně s 3 sestrami a 5 bratry bych se dělila o chleba a místo na spaní.

Sbalila jsem si svých pět švestek a své čtrnácté narozeniny oslavila pod širým nebem na stezce. Bez jakéhokoli cíle a jakéhokoli plánu jsem se šla ztratit do světa. Jenže já se ve světě nikdy neztratím! Člověk se nějak uživí všude. Mám li být upřímná, chvílemi jsem svůj útěk proklínala, ale to byla jen dočasná krize, nic stálejšího. Severu jsem dala sbohem a teď už se delší dobu poflakuju (a vydělávám) na ostrovech s příjemným počasím, kde kraj medovinou oplývá a bory šumí po skalinách. A jelikož mám medovinu k smrti ráda, usadila jsem se.

  Po nějakém čase, kdy jsem bloumala touto zemí a snažila se pochytit co nejvíce z jazyka, který sice zní hrozně, ale co má člověk dělat?  a hledala pravé místo k životu, mě vítr zavál až na Samotu, kde jsem se usadila na dobu neurčitou. Peněz je tu dost, sice v cizích kapsách, ale komu to vadí? Vaří tu dobře, pořád se něco děje a člověk si není jistý naprosto ničím. Zaprděná hospoda s útulkem a kovárnou je útočištěm nejrůznějších individuí a šáblých dobrodruhů. Lesy jsou plné bestií, medvědů  nestvůr a loupežníků, proto se tu Donové Quijotové jen rojí, aby dokázali hrdinství sobě i ostatním Donům Quijotům. Hostinský Savo se z toho snaží vytěžit co se dá. K hospodě je přilepená malá vesnička, plná vřískajících děcek, kdákajících slépek a sláma tu čouhá z uší každému, koho potkáte. Těžko říct, jestli vesnice živí hospodu nebo hospoda vesnici. Jedno bez druhého by totiž evidentně existovat nemohlo, soudě podle toho, jak je tu zas narváno.

V protějším koutě, na který bylo y mého místa pěkně vidět, se usadila na místní poměry podivná skupinka. Jak svíčka v prdeli tam trčeli a čuměla na ně celá hospoda. Ne o moc starší než já, ale kdo to má u těch ušatců a lidí poznat? Na první pohled bylo vidět, že jsou odjinud, minimálně podle toho, že tolik nesmrděli. Jelikož už jsem do svojí židle málem vyseděla důlek,  pohmatem jsem se ujistila, že můj naditý měšec je na svém místě a vydala se seznámit.

„Vitajte, co vás k nám přivádí?“ pokusila jsem se začít rozhovor

„Coooo, jaké k nám, ty si taky takový dolezlík, tož, si to „k nám“ odpusť !“ Zamrčel kovář Pitkin pod vousy, ale společnost tomu naštěstí nevěnovala pozornost. Ukázalo se, že se taky moc neznají, potkali se na cestě a podle pravidla vrána k vráně a cizinec k cizincovi přisedli si spolu ke stolu. Přidala jsem se též.

Byly tam tři elfky, štíhlé, krásné,s očima zmalovanýma jak svatý obrázek, prý kouzelnice. Přesněji řečeno dvě kouzelnice: Janča a Veverka a jedna hraničářka Zuzka. Dál tu byl trpaslík bouchač Drobek, takový asimetrický a na vousiska si málem šlapal. Významně se opíral o svoju sekyru a pomalu usrkoval piva, na druhé asi neměl. Martin, člověk hraničář si hrál s nožem a píchal s ním do stolu, sledován nevraživým pohledem hostinského Sava, jenže Host do domu, bůh do domu (nebo čagan do ruky, to záleželo na tom, jestli se propíchá skrz, na špinavém stole škrábance beztak nebyly téměř znát). Nejsympatičtější z celé kumpanyje byl ale ten mrňous kudůk Šeby. Podle toho, jak se furt hrabal ve své truhličce, z které se občas zablesklo, byl to nejspíš Alchymista.

            Savo zamířil k nám. Když se ptal, co chcou ještě nalét, všeci se rozpačitě ošívali, asi neměli moc peněz. Sava to ale neodradilo, přisedl si, a místo aby zpucoval Martina za to, že mu štípe stůl na třísky, začal nám smutně vykládat o tom, jak jeho céři sežral medvěd děcka. Sliboval hostinu a hojně zaplatit, kdyby někdo toho medvěda chytil a hlavu mu přinesl na důkaz. Společnost se začala dohadovat, jak na medvěda a jestli na medvěda. Zatímco rokovali, zkusila jsem hrábnout Šebymu do truhličky, skoro to vypadalo že se nedívá.

„Co to jako děláš?!“ Utrhl se na mě.

„Jenom se dívám, takú truhličku sem eště neviděla.“ Vypadal, že se nějak nechce uklidnit a už se schylovalo k tomu, že zas dostanu po čuni, ale pivo to zachránilo. Zlaté pivo… Zapili jsme zakázku za moje peníze a po dlooouhém handrkování jsme konečně vyrazili k rybníku, abychom se podívali na místo, kde byla děcka sežrána. Ani Martin, ani Zuzka tu ale žádné stopy neobjevili. Bylo rozhodnuto, že se teda aspoň půjdem projít po lese, třeba na něco narazíme.

„Potřebujem návnadu!“ Zvedla jsem slépku, která se mi plantala pod nohama a zařízla jsem ji. Všechny tři elfky se na mě podívaly, jako bych byla kus hovna. Asi sú vegetariánky či co.

„Prd návnadu, polévka bude.“ Prohlédl si Martin mlsně slepičku. Jenže ten se dívá mlsně pořád a na všecko, hlavně elfkám na zadek.

„Idem!“ Tož jsme šli. Po nějaké době dokonce hraničáři chytili medvědí stopu a ta nás zavedla až k nějaké jeskynni. Byla tam tma jak v … (tam kde slunce nesvítí) a my jsme jak na potvoru neměli lampu. Strašně dlouho jsme se hádali, jak si světlo pořídíme, až mě to přestalo bavit.

„Na co bysme lezli dovnitř, když može medvěd vylézt ven?“ S těmi slovy jsem hodila slépku dovnitř. Měkce to žuchlo. Martin si ťukal na čelo, medvěd nevylézal a trpaslíkovi připadalo naše lelkování hloupé, tak se vydal dovnitř sám. Natáhl se ale jak dlouhý tak široký (vzpomeňte – asimetrický trpaslík) o tu slepicu, tak ju aspoň vynesl zas ven. Šeby a já jsme se vydali zpátky k lesu, abychom nasbírali dřevo a zbytek se pak loudal za námi.

            „Co tady děláte?“ Obořil se na nás najednou z křoví nějaký zelený chlap. Jak jsme se později dozvěděli – hraničář Neználek.

„Jdem na medvěda.“  Vysvětlil mu Martin a dál nerušeně sbíral dřevo. Načež neználek spustil spoustu ekologických zelených keců, které jsou teď moderní v lepších rodinách o tom, že jako proč a chudák medvěd a rovnováha a bla bla bla, jeho děcka mu nesežral.

Na Neználkově tlumoku se povážlivě houpala lampička, tak jsme zkusila své štěstí podruhé, ale zas to nevyšlo. Dostala jsem kopanec. Zbytek družiny to s ním pak nějak urovnal, Elfky se hezky usmály a posnažily se, tak nakonec šel Neználek s námi i s lampou. Druhou lampu jsme ukořistili od dědka, co v lese sbíral houby a bručel si přitom pod vousy, jakoby ten medvěd byl on.  Jaké bylo naše překvapení, když zapadl právě do té jeskyně!

            Děda se nám ztratil a my jsme se jali prozkoumávat jeskyni. Každou chvíli jsme čekali, že uslyšíme, jak medvěd dědka žere, ale nic takového se nestalo.

V jeskyni bylo spoustu věcí, které jsme čekali, že tam najdeme. Kosti, voda, a nakonec taky medvěd, kterého jsme společně (za mé výrazné psychické podpory zpovzdálí) zdolali. Dědka už jsme nenašli.

Neználek si zlomil luk o trpaslíkovu hlavu, protože provokoval, a tak byl značně napruzený a náladu mu nespravila ani hostina v hospodě. Hospodský  nám sice nijak závratně nezaplatil, ale na pár dní slušného živobytí to bude stačit. Z medvěda byly navíc naprosto božské stejky…

 

Terka

2014 © Jan Šebetovský