Logo Skrypty: Oranžově vyplněný a černě ohraničený kruh, v jehož horní části je černě nakreslen obrys knihy a v dolní čási nápis Skrypta, ve kterém je ypsilon nahrazeno symbolem jenu. Skrypta
vysokoškolský roverský kmen
Znak Junáka: V pozadí je modrý rojlístek, na němž dominuje oranžová lilie, která je uprostřed překryta bílým polem v němž je černá chodská hlava psa.

Husitská víkendovka

07.11.2014 17:15

 

DEN PRVNÍ

 

To bych nebyl já, kdyby byl začátek bez komplikací.

Sraz byl v 17:15 na Hlavním nádraží u spodní tabule s odjezdy vlaků. Dorazil jsem o trochu dříve, což byla patrně příčina mého osamocení na místě plánovaného setkání. Po pár minutách se mé mysli začala lehce zmocňovat nervozita, to ve mě vyvolalo jisté pochybnosti o správnosti zvoleného místa.

Nikde nikdo i v okolí a telefon na Šebiho díky formátu mobilu a opomenutí obnovení důležitých kontaktů nebyl k nalezení. Již s lehkou panikou pátrám v historii smazaných emailů, kde se mělo nacházet v tomto momentě to nejdůležitější telefonní číslo na celém světě.

Nález byl úspěšný a Šeby mě instruoval o pozici, kde se neházel. Bohužel jeden z nás nebyl pochopen, proto mé pátraní započalo v prvním patře vlakového nádraží. Při druhem telefonátu již nedošlo k informačnímu šumu a k mému úžasu čekal u té tabule, kde jsem byl na začátku.

I tak celou akci vedoucí ke šťastnému shledání nepovažuji za zbytečnou a mrháním časem, jelikož mi zajímavě vyplnila volné minuty zbývající do odjezdového času. Všichni ostatní místo setkaní nalezli bez komplikací, což mě pro tuto chvíli činilo jedinečným.

V 17:15 Šeby zavelel k odchodu. Další účastnici víkendové akce jeli autem. Tito obětaví lidé mající můj neskonalý vděk, vezli drahocenné zásoby jídla.

Vlaková kupé byla zaplněna, tudíž jsme se dle možností rozprostřeli ve voze k již přítomným cestujícím. Seděl jsem s Šebim, Pavlem a Bobrem. Jediný zástupce zvířecí populace v naší skupině byl nadšený rubikokostec a cestou nás seznamoval s taji, kterými tento hlavolamovytý vynález oplýval. Pro mě z toho vyplynulo jediné, Rubikovu kostku budu mít maximálně v nějaké vitrínce na koukání.

V Táboře bylo nutné přestoupit na osobní vlak jedoucí do Malšic. Do této dědiny jsme dorazili za tmy. Chata samozřejmě nebyla přítomná v malebné vesničce, ale nacházela se sympatických 5km od naší pozice. Kvůli absenci autobusů v těchto odříznutých končinách nezbývalo nic jiného, než překonat vzdálenost po svých.

V chatě (1) už na nás čekali autoturisté z druhé skupiny. Po začlenění nových příchozích, tedy nás, se pozvolna naše společné aktivity přeměnili v hodování. Nepíšu to jen tak pro nic za nic. Hlavní chod byl možná až podezřele povedený na zdejší podmínky a zákusek. No to byste museli zažít. Marné snažiti se vystihnout slovy jeho chuťovou vytříbenost. Nejenže i teď na onen dezert ještě vzpomínám (a ještě dlouho budu), dokonce jsem byl tak unešený, že jsem Terce přednesl dle jejích slov ocenění, jakým ještě nebyla poctěna.

"Je to skvělé. Jsem volný, kdyby sis mě chtěla vzít, rozhodně o tom popřemýšlím." Nic méně se Terka po večeři ani později k mé nabídce nějak nevyjádřila. Nu což, život je plný nezdarů stejně jako úspěchů. Příště to už třeba vyjde :)

Po skvělé večeři a moučníku následoval další lehce netypický zákusek. Hra z prostředí husitských válek, v jejichž duchu se nesl cely víkend. Touto dobou jsme již všichni měli přes jedno oko slepeckou pásku, aby nám naše role byla bližší.

Nejprve byli soutěžící rozdělení do dvou týmů chytrých a odvážných. Já se přidal k odvážným, samozřejmě ne proto, že by mi byla chytrost cizí, jen jsem prostě nemohl být v obou týmech zároveň.

Úkol byl prostý, tedy zadaní. Rozluštit návod na správné postavení vozové hradby, aby nás ochránila před dotěrným hmyzem, jenž byl zhoubou křižácké armády v minulosti. Jak jsme se dozvěděli z historických pramenů. Na vozech ještě museli být umístěné větvičky, jejichž účel do dnešní noci nebyl úplně jasný.

Tým odvážných nejprve rozluštil tajný plánek, v tom se podle mého nejvíce angažoval zkušený badatel Pavel. Nyní již pouze zbývalo vyrazit za tmy do lesa s jedním zavázaným okem, bez prostorového vnímání a najít ony větvičky. To vše by byla hračka pro odvážné, bohužel za pomoci historického přenosného zařízení (dva provázky pro dvojici jako nosítka), bylo možné nosit pouze jednu kouzelnou větvičku (špejle s reflexní páskou).

Ač někteří nevěřili naší odvaze před náletem nebezpečného hmyzu, později jsme o naší přednosti jistě nenechali nikoho na pochybách. Vozová hradba patřící nám odvážným díky povětrnostním a jinak nepříznivým okolnostem nebyla v čas postavena. Hmyz pro nás nebyl žádnou výzvou samozřejmě, proto Gregy přisel s větší. Vydali jsme se k nepřátelským husitům žádat o azyl. Naše diplomacie zabrala. Nářek a zoufalství zapůsobily na jejich tvrdá srdce a pustili nás do bezpečí. Po zdolání smrtícího nebezpečí za drobné takřka bezvýznamné asistence chytrých, jsme se jali strávit zbývající večer zpíváním, v mém případě spíše posloucháním Dlouhánem písni.

 

DEN DRUHÝ

 

Ráno bylo milým překvapením. Nekonalo se žádné brutální probuzení pomocí budíku, které mně provází většinu mého života, ale místo toho si Dlouhán přivstal a přivítal nás do nového dne zpěvem a hraním na kytaru. 

Druhé překvapení dne byla teplá snídaně, čekal jsem prostě chleby, nenapadlo mě, že by kdokoliv měl chuť takto ráno vařit.

Další aktivita se opět nesla v husitském duchu. Každý jsme měli postavit draka. Pokud by nějací zlí jazykové tvrdili, že husiti nestavěli draky, nutno oponovat, že jsme při jejich konstruování měli zaslepené jedno oko. A Madla šla ještě dál, nakreslila draka rovněž s jedním okem překrytým páskou.

Někteří utvořili dvojce, aby získali více konstrukčního materiálu pro tvorbu většího létavce. Dokonce se vytvořila skupinka o několika lidech, kteří se odvážili pro tak smělé dílo, jako je drak krabicový. Já se rozhodl rovněž pro jedinečnost a postavil samostatně ze všech nejmenšího. Jak se později ukázalo, nebyla to šťastná volba.

Oční pásky nám občas přichystali zajímavá překvapení. To když nevidíte na levou stranu a vedle vás je člověk co zase nevidí na pravou. No, co se tak asi mohlo stát. Jeden se trošku naklonil, druhý jaksi neuhnul a s Klárou jsme se srazili. Jistě jsme nebyli jediní, co měli to štěstí zažít na vlastní hlavy, jaké to je míti jen jedno oko.


Po svačině většina z nás vyrazila na výlet. Dlouhán se neúčastnil kvůli přípravě další hry. Došli jsme na pole (2), kde si každý musel ukořistit kousek větru pro sebe, vzhledem k jeho občasnému nedostatku. I tak se dříve či později všichni draci vznesli k obloze. Tedy až na toho mého. Pravda, trochu mě to mrzelo, ale to nebylo nic ve srovnání s nadšením, které pramenilo z úspěchu skupiny odvážlivců (Šeby, Jára, Terka a Okoun), podařilo se jim totiž dostat do vzduchu krabicového draka.

Další zajímavý výkon náležel Madle a jejímu Žižkovi. Ani nebylo potřeba snažiti se udržet ho ve vzduchu. Při jeho obsluhování mohl mít kdokoliv směle zaslepené obě oči. Někteří si provokativně provázek někde uvázali (Bobr) a létavce klidně nechali bez dozoru. Nebyl totiž vůbec zapotřebí.

Po odzkoušení výtvorů byly naše kroky směřovány Gregym k mohylám. Cestou k nim pro zpestření vyndal kolíčky a s Tymi vysvětlili další hru (3). Kolíček představoval zavazadlo a museli jsme ho předat nenápadně jinému husitovi.

Hra naprosto jednoduchá, za to neskutečně zábavná. První kolo prohrál Šeby. Byl podarován mnoha kolíčky, vlastně zavazadly, a když si toho všiml, už se jich nedokázal ve zbývajícím čase zbavit.

Jako trest měl posloužit úkol vymyšlený námi ostatními. Protože mě otravovalo pořád se táhnout s drakem, navrhl jsem, co takhle dát všechny Šebimu. Ostatní se zdráhali, asi nechtěli být součástí tak krutého úkolu. Nicméně i tak byl trest nakonec přijat a já si mohl na deset minut odpočinout od svého břemene. Druhé kolo zákeřného kolíčkování prohrál Okoun a Pavel. Za trest se měli vydat pátrat po mohylách. Nicméně pointa zadaného úkolu poněkud vyšuměla, protože jsme je beztak šli hledat všichni.

Po zhlédnutí mnohdy bohužel rozkopaných mohyl náš výlet pokračoval dál. S Járou nás cestou přímo oslnila jedna přírodní scenérie (4). Mezi kmeny stromů pronikaly sluneční paprsky a bylo to jednoduše nádherné. Ostatně níže můžete posoudit samy. Bohužel jsme byli jediní schopní, tento úkaz plně docenit. Zbytek skupiny směle prodlužoval vzdálenost mezi námi, ani se neohlédli, zda jim někdo nechybí. Po efektivním využití pár desítek megabitu na našich paměťových kartách, jsem se s Járou vydal dohnat naše kamarády, co nás vlastně vůbec nepostrádali.

Šli jsme svižně a bylo s podivem, že stopy po nemalé skupině nikde nebyly (5 šedě vyznačená zacházka). A to doslova, rozbahněná cesta a nikde ani náznak, že by jí kdokoliv použil.

Zanedlouho se před námi objevila křižovatka. A představte si, co by asi každý předpokládal, se nestalo. Nikdo na nás nečekal. Po rychlém strategickém vyhodnoceni situace jsme pro naše pokračování využili cestu směřující k řece, která by nás s jistotou zavedla ke srubu. Pěšina se zanedlouho proměnila na strmý svah, i tak nás to s Járou nezviklalo a vytrvale pokračujeme v sestupu za vodní hladinou.

Sledujeme její břeh a kráčíme směrem k srubu s obavami o ostatní, zda nás nehledají. Kvůli absenci signálu nebylo možné nikoho informovat o našem taktickém postupu. Cesty zbloudilců byly nakonec svedeny dohromady. Všichni jsme se šťastně a v pořádku shledali a od tohoto okamžiku bez dalších nečekaných zpestření pokračovali dál až k chatě.

Další část programu přichystal Dlouhán. My husité byli rozděleni do dvou nesnášenlivých klanů na pravooké a levooké. Kupodivu byly týmy v celku vyrovnané. Jako první výzva a test našich schopností byla potyčka v hospodě. Naši nepřátelé v ní chlastali a my chtěli taky. Vtrhli jsme dveřmi dovnitř, co nikdo z nás ovšem nechtěl, oni zrovna odcházeli už lehce připitý. Nepřipadalo v úvahu dát těm neřádům společensky běžnou přednost a drali jsme se dovnitř, seč nám síly stačily. Bohužel ti co vycházeli, měli vice štěstí a my co se chtěli mírumilovné napít, zůstali o žízni. Ale Gregyho šťastna ruka uchránila nás levopáskové od zranění z potyčky hodem šestky.

Pak všichni museli prchat před křižáky. Bylo to skutečně drsné a životu nebezpečné. S páskou přes jedno oko v noci při svitu baterky rychle na pramice a doveslovat k záchrannému bodu. My levoocí ač své soky nenáviděli, věřili jsme v naše nehynoucí štěstí a poskytli jim náskok. Naše projížďka byla pojata výletně a nikam nikdo z nás nespěchal. Při návratu Gregy hodil zase šest, tak proč bychom se na loďce měli stresovat, že?

Následně jsme se přeli o co nejhlasitější, nejděsivější a nejlépe provedený chorální pokřik. Z každého týmu byl zvolen porotce, aby pomohl v hodnocení Dlouhánovi. Nutno přiznat, že pravopáskáči měli přednes co do kvality rozhodně lepší. Ale hlasitost a děsivost si myslím patřila jednoznačně nám! Toto bylo naše první vítezství o jednoznačného půl bodu.

Protivníci hodili šest. HURÁ, touto dobou totiž zázračné číslo nezachraňovalo, ale ještě zranění zhoršilo. Takže pak házeli ještě dvakrát. Trochu protestovali, ale Dlouhánovi herní podklady byly dostatečně průkazné. Přišli o jedno oko a ruku. Tudíž jeden člověk z jejich skupiny byl naprosto bez zraku. O vylosované poslední zdravé oko připravili velice demokraticky Terku. Sice se sama nabídla, ale kdo ví, co se odehrálo v zákulisí nepřátelské skupiny.  

Bohužel na vzdory naší snaze hrozba od křižáků stále přetrvávala. Proto se první i druhý tým vydal postavit hlídkové věže. Oba v lese našli padlý strom. Možná, že brutálnější pravopáskáči stromek porazili. Alespoň  takové zvěsti se donesli k našim uším.

Věž námi postavená se tyčila až do samotného nebe. Ale jejich, ještě výš. Nezoufali jsme. Účel splnila. Pozorovatelé v čas varovali před blížící se armádou nepřátel. I tak na naše území stačili proniknout zvědové a dva stavitele poranit. Druhý tým z toho taky nevyvázl lacině a skončili s jedním zraněným. Já přisel o levou ruku a Tymi o levou nohu. Ještě že naše lékařské dovednosti stačili na ošetření a nemuseli poraněné utratit. Chápejte, že bych pak nemohl napsat tyto paměti (poznámka autora).

Vážnost situace nás přiměla ke spolupráci s našimi soky. Tvářil jsem se přátelsky, ale ve svém nitru každým pravopáskáčem hluboce opovrhoval. Nicméně přežití bylo na prvním místě.

Všichni se vydali po starodávných stopách, které tu zanechali husitští předkové. Bohužel bylo nutné značení odstranit a znehodnotit tak historickou památku, ale jen tak se daly zahladit stopy před společnými nepřáteli.

Brzy jsem pochopil, proč byla tato cesta určena k úniku. Nacházeli se na ni překážky, pasti a o obrovské kopce. Tohle muselo odradit i ty nejotrlejší křižáky. I já jsem málem zůstal čekaje na jejich příchod po zjištění, co bylo nutné pro únik překonat.

Bezruký byli samostatní, ale Tymi postrádala levou nohu a činilo ji to tak závislou na podpírání ostatních. Případně si ji Jára vzal na záda. Neustálý dohled potřebovala i bezoká Terka. Nutno uznat, že si vedla znamenitě. S podporou překonala dvou metrový kámen, pak přešla přes cestu plnou pastí pomocí pokynů od Járy a dvou podpěrných holí. Tohle byla naprosto fantastická spolupráce a podívaná. Pro přechod byli k dispozici pouze kameny a dvě klády s velmi skromnou tloušťkou.  

I pres vážná zranění spolubojovníků všichni podle starobylého značení doputovali až do skryté jeskyně, kam od posledních husitů nevkročila lidská noha. Jedině tak lze vysvětlit přítomnost svatého grálu naplněného bájným elixírem. Co bylo pro mě trochu překvapením, to že mi dorostla useknutá ruka, nejspíše nikoho nezarazí, jenže ten elixír zároveň s tím znamenitě chutnal. Když byli všichni vyléčení včetně ztracených očí, ještě jsem si dal pár doušků doufaje, že to zabere i na mé dioptrie. Bohužel jejich ztráta nepramenila z vlečného zranění, tak proto nejspíš záhadná tekutina neměla účinek.

Nyní, když nikdo nebyl hendikepován úrazem, mohli jsme se směle vydat zpět na naši základnu. Křižáci to museli nějak vytušit, nebo snad zvěd jim dal zprávu o našem zázračném zotavení. Žádná armáda široko daleko již nebyla. Zcela určitě se dali na neorganizovaný útěk, před našimi zdatnými velmi organizovanými bojovníky.

 Po slavném vítězství, už zbývala jen jedna věc. Naplnit si žaludky vydatnou stravou. Po večeři následovala poslední část dne. Byl to naprosto uchvacující studentský zvyk v pití lehce alkoholického nápoje Krambambule. Ti nezasvěcení byli uvěznění v kuchyni a Terka, no byl s ní ještě někdo, ale nemohu si vzpomenout, mezitím připravili na podlaze svíčky do tvaru Skrypťanského ypsilonu.

Zhasnutím vyslali signál pro vstup nám čekajícím. Atmosféra byla vyloženě kouzelná. Rozestoupili jsme se všichni do kruhu kolem svíček, pak přistoupili blíže, abychom mohli své sousedy obejmout kolem ramen. Dlouhán sice byl součástí našeho uskupení, ale nemohl objímat, za což jsme mu vděčný, protože nám poskytl hudební doprovod, který ještě více prohloubil už tak přátelskou a dalo by se možná říci důvěrnou atmosféru.

Šeby naplnil dva ešusy nápojem a nechal je kolovat. Každý upil a poslal dál. Hodnou chvíli trvalo, než bylo vše dopito. Jak doufám, nejen má ramena se hlásila o pozornost lehkou bolestí. Ale to by tak hrálo, abych kvůli takové drobnosti povolil v objetí mým kamarádů. Netuším, jak dlouho to celé trvalo, Dlouhán vystřídal opravdu mnoho písniček, dokonce mi i na přání jednu zahrál, Krysaře od Dana Landy. Ač jsem nespecifikoval konkrétně jakou skladbu, musel nějak instinktivně vytušit, že právě tuhle znám. Bylo příjemné moci si zazpívat s ostatními úplně celou písničku.

Po dopití bylo trochu poupraveno naše uspořádání. K svíčkám byly dotaženy židle, Jára z ničeho nic vyndal husitský léčebný mok. Tak trochu nechápu, kde ho sehnal takové množství, když se v jeskyni dochoval pouze jediný naplnění exemplář. Hlavně, že to prospívalo zdraví a tak skvěle chutnalo. Terka donesla sušenky, vlašské ořechy (vyloupané) a nějakou divnou sladkou věc možná datle, vážně nevím. Každopádně bylo co pít, co jíst o skvělé atmosféře ani nemluvě. Někteří tedy usínali, ale to bylo vyčerpáním z husitských bojů. Takže, máte mé plné pochopení. 

 

DEN TŘETÍ

 

Abych se neopakoval, přečtěte si první odstavec z druhého dne prosím.

Pokud to máte… Ještě před samotnou snídaní Terka a Madla zvali ostatní ke koupání. No, znělo to skutečně lákavě v tomto chladném počasí a zdejších blátivých březích. Zima mi byla i v mikině s bundou. Jasný, že jsem šel taky. Ještě se přidal Šeby a Okoun. Místo blátivého břehu posloužili ukotvené pramice. Voda byla fantastická asi tak na půl minuty. Pak se mi začal krátit dech a radši jsem zas vylezl. Každopádně zážitek skvělý i přes to, že svlíknutí s oblíknutím celkově zabralo několika násobně více času, než můj pobyt v příjemně chladivé vodě. Příště jdu zas :)

Po návratu snídaně na sebe nedala dlouho čekat. No věřili byste tomu, měli jsme tvarově kreativní volská oka s něčím, co vzhledově vzdáleně připomínalo čočku, ale na rozdíl od ní tohle bylo vážně dobrý. Všichni poklidně hodovali, případně se bavili, až někdo začal řešit, proč je kytara hlasitější s dřevem, než osamocené struny. Vzhledem k tomu, že nikdo pravý důvod netušil, diskuze se ubírala směrem nacházením všemožných teorií doufajíc, že zrovna ta jejich bude ostatními uznána za nejpravděpodobnější.

Shoda nakonec nalezena nebyla a tak změnili téma, zda by letadlo vzlétlo, kdyby mělo pod sebou běžecký pás, který by kompenzoval jeho rychlost a stroj by tak vůči svému okolí byl nehybný…

Po dojedení a ukončení tvorby mnohdy šílených, ale o to zábavnějších teorií, bylo sepsáno několik nápadů pro program budoucích schůzek či akcí. Pak vyhlásili z dob školních výletů oblíbený rozchod. Někteří šli ven, jiní řádit na pramice. Já (Pára), Gregy a Klára mi tři jsme ještě neměli dokreslená trička. Volný čas byl námi využit k jejich zvelebení.  Bohužel kvůli včasnému odjezdu nebylo možné jejich úplné dodělání. Tak nás ještě čeká práce doma.

Vím, že hodně píšu o jídle, ale k obědu jitrnice s jelity? No to by bylo, abych něco takového zamlčel. K tomu zelí zpestřené o něco těstovinového co Terka připravila. Po skvělém obědě bylo dobaleno a douklizeno co ještě scházelo a my z pěší skupiny vyrazili směr nádraží. Cesta domů byla bezproblémová, na Hlavním nádraží jsme se rozloučili a vydali se k našim domovinám, ať už stálým, či přechodným.

Pokud jste během čtení neusnuli vyčerpáním, děkuji za váš čas a zase někdy příště na víkendovce!  

 

 

 

POZNÁMKY POD ČAROU                                                                                                                                                                                                                                                                                                       

Cena víkendu s dopravou 560,- výlet (bíla trasa) 19,5 km včetně zacházky s Járou (5 šedá část), cesta z Malšic do srubu 5km.
Účastnili se: Pára, Madla, Jára, Tymi, Gregy, Pavel, Bobr, Okoun, Šeby, Klára, Terka a Dlouhán.
Ta čmouha v mapě ČR je místo, kde jsme byli. 


Napsal, fotil, připravil 

Pára :)

 

Fotka jeskyně a krambambule při svíčkách

Jára

 

 

 

 

2014 © Jan Šebetovský