Logo Skrypty: Oranžově vyplněný a černě ohraničený kruh, v jehož horní části je černě nakreslen obrys knihy a v dolní čási nápis Skrypta, ve kterém je ypsilon nahrazeno symbolem jenu. Skrypta
vysokoškolský roverský kmen
Znak Junáka: V pozadí je modrý rojlístek, na němž dominuje oranžová lilie, která je uprostřed překryta bílým polem v němž je černá chodská hlava psa.

Jarní vandr do Kokořínska 22. - 24.5.

27.05.2009 16:59

Jarní vandr do Kokořínska

22. - 24. 5. 2009

Účastníci: Skrypťani: Jirka, Kačka, Méďa, Martin, Iáček, Rozum, Evža. Hosté: Anička (Jirkova žena) a Gurmán (Martinův trojitý bratr).

Pátek

Liběchov - sochy Václava Levého - Mordloch

Po mailových smrštích bylo zvoleno nakonec Kokořínsko, jakožto krásný a zajímavý kus naší vlasti, který umožnil, že se s námi mohli vydat i ti, kteří neměli to štěstí urvat se na celý víkend.

Dobrá dostupnost a tím dostatek spojů se nám hodila hned zpočátku, kdy Jirka (zdržen byrokratickými aparáty), Méďa i Kačka měli zpoždění. A tak se odjezd posunul o půl hodiny na 16:30, což byla plánovaná záloha. Včas přišel akorát Rozum, Anička, Gurmán a Martin. Přičemž Rozum s námi nejel, protože se chtěl vyspat po probdělé noci. Nakonec jsme tedy vyjeli přeplněným autobusem ve složení Jirka, Kačka, Méďa, Martin, Anička a Gurmán.

V Liběchově se otevřeli zadní dveře autobusu a nám postupně došlo, že se otevřeli kvůli nám a na dva pokusy jsme vyložili skutečně vše co nám patřilo. Naše kroky vedly po modré k jeskyni Klácelka, kde ve 40tých letech 19. století sochař Václav Levý vytesal reliéfy, které ve zvířecích postavách symbolizují lidské slabostí. Prostor před jeskyní je věnován motivům Blaníku. Dalším zastavením je dílo stejného autora zvané Čertovy hlavy. Asi 9 m vysoké obličeje. Naposledy jsem tu byl za tmy a ještě teď mě mrazí. Někteří z nás se dokonce po zátylku vyškrábali na jejich vrch. Venca Levý (dneska by ho ochránci přírody nazvali vandalem) nám dál zpříjemnil cestu také tesanou kaplí Máří Magdaleny, Harfenicí a Hadem.

Když jsme se dostali k našemu plánovanému tábořišti, Mordlochu, už se smrákalo. Mordloch je uměle rozšířená jeskyně, kde za 30tileté války přespávali loupežníci a jak název napovídá, došlo zde i k vraždě. Když padl poslední loupežník obýval jeskyni poustevník, který zde zemřel a byl zakopán v rohu prostory. Poustevníka jsme sice nenašli, ale kobka už byla plná. Nevadí. Na chvilkovou přeháňku jsme se vešli a dál už nám Medard přál. K večeři byly špízy bohatě zdobené zeleninou, nechybělo skutečné maso a nějaká ta slaninka. O kytaru jsme se výborně prostřídali a protože do rána už nepadla ani kapka mohli jsme spát ne v pěti, ale v miliónhvězdičkovém hotelu.

Sobota

Mordloch - Slavín - Osinalické bučiny - Rač - Zakšín - Nedvězí

Ráno jsme jedli, stejně jako včera při každé druhé zastávce, koláče od Kačky, až to vypadalo, že nikdy nedojdou. Pokračovali jsme k zámku Slavín, který slouží jako buddhistické meditační centrum. Protože jsme potřebovali nabrat vodu, tak Jirka nesměle zacinkal u branky na zvonec. Když přicházela nějaká paní, Méďa odešel s tím, že nepotřebuje přednášku o buddhismu od paní ve fialových teplácích. O turisty tu mají zájem tak šestkrát do roka a my se zrovna netrefili, ale vodu jsme dostali dobrou.

Před Novými Osinalicemi, jsme celkem dlouho obědvali a lenošili pod obrovskou lípou. Složení naší stravy bylo velmi pestré a chvílemi připomínalo obchod se zeleninou, až jsme si říkali, jestli se to nezvrhává k žrací turistice.

Další významnou zastávkou byly Osinalické bučiny, kde jsme jako v botanické zahradě vedeni Jirkou, Kačkou a Méďou objevili několik druhů orchidejí (např. ohrožené druhy okrotice dlouholistá a bílá) a především nádherně chlupatý, léčivý a chráněný medovník meduňkolistý.

U Rače jsme dobírali vodu u studánky, která neměla moc velký průtok, což se moc nezdálo Jirkovi a vytvořil tak fámu o jakýchsi organických ústroječkách. Přes Pustý zámek, odkud byla ze skal až mrazivá vyhlídka do hlubiny, jsme došli do Zakšína, kde jsme v hospůdce vyčkávali na obměnu naší výpravy. Méďa sice odjel, ale Rozum a Evža nepřijeli. Jeli totiž busem-rychlíkem až do Dubé, kde také v hospodě čekali na Iáčka, který je stíhal.

Skupina "od pátku" pokračovala přes vrch Nedvězí, kde chvíli sledovala jak končí den. Pod vyhlídkou nás Jirka donutil vylít výživné ústroječky a nabrat vodu, která tekla a tím budila klamný dojem nezávadnosti. Jako místo na spaní jsme nakonec zvolili Lampiónku na místo Poradky. Kačce se totiž ve vlhkých a temných údolích nepříjemně svírá hrdlo. Ještě za světla dorazil i zbytek výpravy z Dubé a mohlo se navázat na předchozí ohníčkové hody. Peklo se maso, brambory (ty se i smažily) a k večeři byla i polévka, kterou přivezla Evža.

Neděle

Nedvězí - Střezivojice - Kamenný úl - Pokličky - Jestřebice

Ráno jsme započali nečekaně snídaní, kde byly k ochutnání superhutné expediční placičky od Martina. Konečně přišla na řadu Aničky avizovaná prohlídka. Šli jsme neznačenou cestou skalami a došli tak ke krásné výhlídce, kde nám Rozum vyfotil packy, a navštívili Andělský kemp, kde jsme se zvěčnili v návštěvní knize.

Ve Střezivojicích jsme doplnili vodu z 120 m hluboké vrtané studně od moc příjemných lidí a pokračovali po žluté značce skalním městem Dubských skal se zastavením u Kamenného úlu. (Zčásti umělá jeskyně. Otvor připomíná česno včelího úlu. Podle pověsti zde žil loupežník, ale spíše sloužila jako úkryt pro lesní dělníky či lovce.) Příjemného osvěžení jsme se dočkali u pramene kus za Vojtěchovem s průtokem přes litr za sekundu.

U Pokliček jsme si vyzkoušeli technickou prolézačku a po dlouhém rozhodování vyrazili oproti plánu do Jestřebic do hospody a pak přímým autobusem do Holešovic. Autobus byl navzdory očekávání téměř prázdný a tak jsme i zahráli na kytaru pár písní, které nám v Praze pan řidič pochválil.

Závěrem už snad jen slova Jirkova:

"My co jsme tam byli, jsme prozkoumali další kus pěkné přírody v okolí Prahy. Tedy nezoufejte, že Praha je jen hromada betonu. I z Prahy se dá dostat velmi rychle na moc pěkná místa. Jen se musí vědět kam. A to bylo hlavní poslání tohoto vandru. Tak doufám, že bylo splněno!"

A já myslím, že bylo!

Zapsal: Martin

2014 © Jan Šebetovský