Logo Skrypty: Oranžově vyplněný a černě ohraničený kruh, v jehož horní části je černě nakreslen obrys knihy a v dolní čási nápis Skrypta, ve kterém je ypsilon nahrazeno symbolem jenu. Skrypta
vysokoškolský roverský kmen
Znak Junáka: V pozadí je modrý rojlístek, na němž dominuje oranžová lilie, která je uprostřed překryta bílým polem v němž je černá chodská hlava psa.

Lana a most

07.05.2014 18:00

Tentokrát jsme vyrazili za adrenalinem. Sraz byl na tramvajové zastávce, kde se kromě známých lidí ocitly i dvě redaktory časopisu Roverský kmen. Ani je neodradil drobný deštík a tak jsme je srdečně uvítali na naší schůzce a jakmile dorazili i organizátoři, vyrazili jsme do loděnice. Možná se teď divíte, proč do loděnice, když se schůzka jmenuje Lana a most. I Martin se divil, ale vše šlo podle plánu a my jsme se na lodích dopravili pod most Inteligence, kde už nás čekal Jára.

 

Během cesty přestalo krápat a tak měli Norové zase pravdu a my jsme za to byli rádi a mohli se v klidu rozdělit na dolní a horní skupinu. Dolní, tuším, že ze začátku byla dvoučlenná, nasedla do lodí a přepluli pod připravená lana visící z mostu. Ostatní vyběhli na most, kde nám Jára řekl něco o pomůckách, které můžeme používat, a hned se první zájemci začali oblékat do sedáků a slaňovat dolů.

 

No, slaňovat dolů. To se snadno řekne, ale nejdřív se musel člověk zajistit, pak přelézt zábradlí (to byla ještě pohoda), pak zapojit slaňovátko a dobrat ho a pak … SE ODJISTIT. Potom člověk visel na slaňovátku a začínal mu trochu věřit. A teď to nejhorší: Přelézt římsu do volného prostoru. Naštěstí pod římsou byl ještě jeden schůdek, který to usnadňoval. Ale i tak to bylo dost vzrušující. No a pak už bájo. Člověk se houpal (spíš vlastně točil) na laně a sjížděl dolů. Pomalu se začínalo smrákat a tak odhad vzdálenosti hladiny byl čím dál tím těžší, ale ani tak nikdo neskončil mimo loď.

 

Ale to není vše. Čekala nás ještě jedna atrakce. Když se vystřídali všichni, Jára začal převazovat lana a připravil nám houpačku. Ale nebyla to jen tak ledajaká houpačka (teda alespoň pro mě ne). Člověk totiž musel první kousek slanit, tedy opět podstoupit proceduru z předchozího odstavce) a doslaňovat až na konec lana. Potom se odhodlat a pustit lano, čímž začal padat a zhoupnul se na druhém laně, na kterém byl uvázaný. Až se člověk dohoupal a opadl ten úžasný pocit volnosti a zároveň bezmoci musel se ještě odepnout z houpacího lana a Jára ho vytáhnul na třetím laně nahoru. Což byl ještě lepší systém, než minule, kdy musel Jára slanit za houpajícím se dolů.

 

No, a pak už jsme jen uklidili, nasedli do lodí a vraceli se zpátky. Adrenalinovější schůzku už jsem dlouho nezažil.

 

Šeby

2014 © Jan Šebetovský