Logo Skrypty: Oranžově vyplněný a černě ohraničený kruh, v jehož horní části je černě nakreslen obrys knihy a v dolní čási nápis Skrypta, ve kterém je ypsilon nahrazeno symbolem jenu. Skrypta
vysokoškolský roverský kmen
Znak Junáka: V pozadí je modrý rojlístek, na němž dominuje oranžová lilie, která je uprostřed překryta bílým polem v němž je černá chodská hlava psa.

Skryptí Megavíkend v Litoměřicích

01.12.2008 07:20

 Skryptí Megavíkend

Všemi toužebně očekávaný pátek 21.11.2008 konečně nastal a mohla tedy nastat megapropagovaná, megavychvalovaná, megadlouhá, megální megaskryptí megavíkendovka.
// možná by to chtělo nějakou poznámečku o cestě – bohužel nemůžu sloužit, jelikož a poněvadž jsem se k vám připojila až v LTM, takže tady začnu až příchodem do klubovny ;-)
Litoměřická klubovna, místo našeho dočasného pobývání, vůbec není obyčejná klubovna. Ne, že by snad byla kouzelná, ale je to obrovský barák s mocmoc klubovnami, což se také odrazilo na čase, který jsme strávili tím, kde co vlastně budeme dělat.
Po počátečních zmatcích a příjezdu Iáčka s překvapením (teda vlastně Iáčka a Fčely s gipsem) se mohlo začít. Ještě před chvílí byli všichni napjatí jako struny a zároveň se těšili jak malá děcka, ale ve chvíli slavnostního zahájení bylo všem jasné, že tohle bude víkend, na který se nezapomíná. Historicky první skryptí víkendovka, a tedy vlastně i všechny ostatní byly zahájeny tak, jak se ve společnosti sluší a patří – položením základního kamene, přestřižením uvítací pásky (//nevím jak se tomu říká), přípitkem a následným rautem. To vše samozřejmě v oděvu ze všech společenských nejspolečenštějším – našich skryptatričkách. A aby bylo kultuře učiněno zadost, vytáhli hudebníci své nástroje – kromě několika (málem desítek) kytar a baskytary, se tu objevily třeba kastaněty, dřívka nebo flétna.
Teď to vypadá asi trochu moc intelektuálně, ale to bychom přece nebyli správní Skrypťani, abychom si něco nezahráli. Myslím, že tou pravou třešničkou na dortu byla Kecalova hra s pracovním názvem „Kamasutra“. Každý ze dvojice (pozn. nebyly koedukované) si vždy vylosoval jednu část těla, kterou se pak dotyční vzájemně dotkli. Myslím, že je důležité vypíchnout výkon Fčely, který s Kačkou zvládl hru úplně bravurně, i přes svůj handicap. Některé kombinace byly obzvláště zajímavé – třeba dvojkombinace zadek-břicho v podání Matesa a Toma. Ale potlesk (a především smích) si vysloužili i ostatní.
// nevim, kdy byl přenos chemického materiálu:  Jednou z dalších seznamovacích her (ano, opravdu myslím, že byly seznamovací) by tzv. přenos chemického materiálu. Šlo o to pomocí několika trubek dostat malou kuličku velmi nebezpečného materiálu po schodech nahoru do koupelny a zpět. Trubka, ve které se zrovna kulička nacházela, se směla hýbat co nejméně. Pak nadešlo team-building-rewiev pod vedením Iáčka.
Pak vše přešlo ve volnou zábavu. Někdo šel spát, někdo si povídal, někdo hrál a zpíval. Lidé postupně odpadali, ti nejvytrvalejší však hráli ještě dlouho po půlnoci.

Po nepříliš příjemném probuzení do zasněžené soboty následovala téměř luxusní snídaně. Myslím, že litoměřický chléb se brzy začne distribuovat po celé republice. Pak jsme se rozdělili na dvě skupinky a přeorientovali své mysli do vyšších sfér a věnovali se umění. Bezďa nás seznámil se základy výrazového tance, práce s těžištěm, divadla a improvizace. Jako blázni jsme se váleli po zemi nebo vytvářeli různá sousoší a hráli scénky. Nojo, ale vždyť oni umělci vlastně blázni jsou. To jsme si ověřili také u Íáčka. Ten se nám snažil naznačit cosi o impresionismu a pointilismu. A protože samotné povídání není o ničem, museli jsme si to taky vyzkoušet. Akorát Íáčka nějak nenapadlo, že je dobré k těm temperám koupit taky štětce. Ale protože jsme praví umělci – blázni, snadno jsme si poradili a použili své prsty, lokty, nosy či nohy. 
Posléze jsme byli vyhnáni do sněhu a mrazu. Že prý se musíme taky vyvenčit. Čekala tam na nás velká tříletá hra o ekosystémech. A tak jsme lítali, skákali, běhali, padali, postávali a chodili po parku a sbírali oříšky, řasy, žáby, čápy, veverky, štiky, kuny, bělice a jinou zvířenu. A aby toho nebylo málo, museli jsme se o ně taky pěkně starat a dokonce je krmit! Někomu se dařilo lépe, někomu hůře, někomu chcíplo zvířat víc, někomu míň, někdo vyhrál, někdo prohrál, ale určitě se všichni řádně poučili, jak to ve světě vlastně chodí. A kdo ne, ten si aspoň pořádně zaběhal a pročistil hlavu.
Po návratu do teploučké klubovny na nás čekaly naprosto luxusní špagety á la Fčela. S plnými bříšky jsme si v klidu odpočali a pak dali hlavy dohromady. Povídali jsme si o Skryptě – o tom, co jsme v ní doteď dělali a co nám přinesla.
Ale Čmelák už byl značně nervózní a nažhavený ukázat nám krásy svého bydliště, Terezína, a tak nás zase vyhnal ven. Do Terezína to z Litoměřic vůbec není daleko, tak jsme šli pěšky (teda až na hlavního aktéra, který měl velmi silné nutkání vyzkoušet si krásy motocyklu ve styku s namrzlou vozovkou). Ještě před vstupem do města a zahájením hry jsme se rozdělili do skupinek po čtyřech. Pak jsme se vžili do role válečných vyzvědačů a zjišťovali obsah tajné  zprávy. Každá skupinka dostala s vyznačenými podezřelými body. Tato místa nebyla ledajaká, jednalo se třeba o starý mlýn (// měli jste tam něco takového, ne?), tajemné Foltýnovi, hlubokou díru na vrcholu brány nebo tmavou chodbu. Naším úkolem bylo ochránit (resp. zneškodnit) nálož, která měla vyhodit do vzduchu hráz. Svedla se tedy ohromná bitva o nálož, ve které vyhráli útočníci, a město tedy bylo zachráněno před zatopením.
A když už jsme byli v tom slavném Terezíně (který je sice proslulý především díky druhé světové válce, ale je to hlavně tereziánská ochranná pevnost; mimochodem pokud to někdo nepostřehl, tak má tvar devíticípé hvězdy), měl pro nás Čmelák ještě jedno překvapení. Jako tamější obyvatel zná své město samozřejmě opravdu velmi dobře (a to jak po historické, tak po fyzické stránce), a tak nás vzal na návštěvu části chodeb Velké pevnosti. Myslím, že pro většinu z nás to byl opravdu originální zážitek.
Po návratu do klubovny nás čekal už jen a jen relax. Stejně bychom nebyli schopní nic jiného dělat . A tak se povídalo, hrálo, zpívalo, povídalo, zpívalo, hrálo a povídalo a posléze více či méně spalo.
V neděli nás čekalo příjemné probuzení v podobě rozcvičky od Íjáčka. Musím uznat, že takové probouzení by se mi líbilo každý den, člověku je hned krásně, když se na něj ráno někdo usměje, pohladí nebo namasíruje krk.
Dopoledne jsme se věnovali reálné i nereálné budoucnosti Skrypty. Říkali jsme si, jaká Skrypta by se nám líbila a pak jsme to všechno krásně nakreslili do stromů. Musím říct, že některé nápady byly opravdu bláznivé, ale jiné se mi moc líbily a doufám, že se brzy uskuteční! Pak byl oběd – rizoto s kuřecím masem, skoro stejně luxusní jako včerejší špagety.
Poslední aktivitkou byla návštěva litoměřického podzemí. Dozvěděli jsme se, že pod náměstím bylo dřív málem celé podzemní město – někde měly sklepy i tři podzemní patra, ale bohužel se toho moc nezachovalo. A co se zachovalo, bylo v minulém století rekonstruováno tak, že tam pouze nalili nebo nastříkali beton, takže ten, kdo čekal tmavé kobky, mohl být trochu zklamán.
A pak už jen úklid a balení a odchod. Hořkost blížícího se loučení jsme ještě zajedli v cukrárně a pak už odfrčeli směr Praha.
Ale smutno nám nebylo. To proto, že ten víkend byl nejen megapropagovaný, megavychvalovaný, megadlouhý a megální, ale taky megaúžasný, meganabitý, meganabíjející, megaluxusní, megaskvělý a prostě megaskryptí…

 

Nevada

2014 © Jan Šebetovský