Logo Skrypty: Oranžově vyplněný a černě ohraničený kruh, v jehož horní části je černě nakreslen obrys knihy a v dolní čási nápis Skrypta, ve kterém je ypsilon nahrazeno symbolem jenu. Skrypta
vysokoškolský roverský kmen
Znak Junáka: V pozadí je modrý rojlístek, na němž dominuje oranžová lilie, která je uprostřed překryta bílým polem v němž je černá chodská hlava psa.

Slaňování 10/11/10

10.11.2010 16:13

Na dnešní schůzku jsme měli dojít v předstihu. Sraz byl mezi 18:15 a 18:30, abychom stihli
autobus číslo 161 v 18:45. Tímto autobusem jsme se vydali směr Divoká Šárka. Vystoupili jsme na
zastávce s názvem Škola Nebušice, kde už na nás čekal Grizzly.

Vydali jsme se směrem do kopce. Nalézali jsme se na okraji Prahy, takže naše cesta byla
zpestřená o krásné rodinné domky a klidný skoro vesnický život. Asi v půli kopce jsme dostali úkol se
svázat lanem, které nám poskytl Grizzly. Začali jsme vtipkovat, že půjdeme přes hory a doly, tak
abychom se neztratili. Grizzly nám řekl, že to úplně vtipné není. Když jsme dorazili na konec ulice,
nalézala se tam cesta do lesa. Protože zde bohužel spolu s ulicí končilo i veřejné osvětlení, lano se
nám docela hodilo. Lesem jsme šli asi pět minut, až jsme konečně dorazili na skály. Zde už na nás
čekal Win´gu (garant schůzky) spolu s dalšími instruktory (Jára a Dlouhán). Přičemž Jára nebyl
instruktor ze Skrypty, ale kamarád Ondry, který dnes nepřišel.

Ten, kdo neměl sedák, dostal ho od Win´ga. Dostali jsme taky jistítko nebo osmu na slaňování,
někdo dostal helmu a někdo baterku. Baterka se tento večer velice hodila, protože jsme měli
objednané romantické počasí. Tma, že nebylo vidět na konečky prstů a mlha, která se na nás valila
zezdola. Hlavní velitel Win´gu nám ukázal mapku skal, vysvětlil potřebnou bezpečnost a hru, kterou si
pro nás připravil. Bohužel tuto hru nikdo nehrál, protože byl každý rád, že zvládne koordinaci
vlastního těla na skále. Navíc se hra měla vyhodnotit někde v teple, kam jsme se nakonec také
nedostali, jelikož každý pospíchal domů.

Po povinné instruktáži přišlo na řadu to, proč jsme sem přišli. Rozdělili jsme se na dvě skupiny.
Jedna polovina šla s Win´gem a Járou a druhá s Dlouhánem. Já se rozhodla pro Dlouhána. My jsme
měli na programu „prusíkování“. Pomocí této techniky resp. dvou tkaniček se dostávají horolezci
nahoru na skálu. Pro některé z nás bylo trošku obtížné těmto tkaničkám uvěřit, ale což, když se chce
tak to jde. Na prusíkování jsem byla já s Martinem a Lumírem. Nevím proč (asi se pánové chtěli
pobavit, nebo se báli), ale musela jsem jít první. Když jsem byla asi v půlce lana, slyším od Dlouhána
nade mnou:“Ha, tak jak to tady ten Win´gu vymyslel?!“. Zjistili jsme, že lano je příliš přilehlé na skále a
tak se muselo za pochodu vymýšlet, jak mě dostat dolů. Musela jsem se převazovat na jistítko a slanit
zpátky. Musím poznamenat, že to nebylo úplně jednoduché. V jednu chvíli, když Dlouhán říkal “jen
klid, není kam spěchat, to zvládneš“, jsem nevěděla, jestli ujišťuje mě nebo sebe. Chvíli to trvalo, ale
nakonec jsem úspěšně dorazila zpátky na zem. Po mně šla Šiky. Načež jí Martin vysvětloval co a jak. Já
si šla pro bundu a na další disciplínu.

Teď jsem slaňovala na druhé straně skály u Win´ga. Dolů to bylo vcelku jednoduché a nějak
zvláštní. Pak jsem si ale zkusila odborné prusíkování, které používají jeskyňáři, jak jsem se dozvěděla.
Bylo to mnohem méně náročné. Ten pohyb vypadal, jako když píďala leze nahoru na větev. A pak zase
slanit dolů. Na další skále jsem si mohla vyzkoušet slaňování bez sedáku do čehož jsem žabácky nešla.
To už na nás ale Win´gu volal, že bysme se za dvacet minut (tedy do desíti) měli dostat nahoru. To byl
značně náročný úkol. Jakmile jsem se dostala pod skálu, byla tam tma, neviděla jsem na krok a vůbec
to tam neznala. Bylo mi řečeno, že se mám dát doleva a tam bude jakási stezka nahoru. Stezka tam
nebyla nijak značná a tak jsem se prostě vypravila a říkala si, že na nějakou snad narazím. Když jsem
byla asi uprostřed skal, Win´gu na mě volal: „tam nechoď, jdeš špatně, vrať se“. To jsem ale netušila,
že to bude ještě náročnější úkol, než se dostat nahoru. Nakonec jsem se nějakým způsobem dostala

zpátky, sice se sedřeným předloktím, ale úkol byl splněn. To už byl dole Win´gu a Martin a jako
Kamzíci jsme vyšplhali po pravé straně nahoru. Netušila jsem, že v životě takovýmto způsobem
vyšplhám skálu a bez jištění!

Nahoře už na nás čekali a tak jsem se postupně všichni pobalovali. Vraceli se popůjčované
věci. Občas to byl oříšek, ale nějak jsme to zvládli. Dostali jsme informaci, že nahoru nám to trvalo
patnáct minut. Tato informace nám byla sdělena proto, že za třináct minut nám jel autobus zezdola.
Tak to snad stihneme ne! Taky že stihli. Sice jsme se trochu proběhli, ale autobus nám neujel.
Dokonce byl i prázdný. V autobuse jsme ještě udělali zhodnocení. A pak už jsme se pomalu odebírali
směrem k místům přespání. Tato schůzka byla opravdu zážitek.

Veverka

2014 © Jan Šebetovský