Logo Skrypty: Oranžově vyplněný a černě ohraničený kruh, v jehož horní části je černě nakreslen obrys knihy a v dolní čási nápis Skrypta, ve kterém je ypsilon nahrazeno symbolem jenu. Skrypta
vysokoškolský roverský kmen
Znak Junáka: V pozadí je modrý rojlístek, na němž dominuje oranžová lilie, která je uprostřed překryta bílým polem v němž je černá chodská hlava psa.

Taneční schůzka

18.11.2008 14:44

Život je z velké části ironie. Ještě včera jsem byl v Amsterdamu, tisíc kilometrů daleko, zbaven jakýchkoliv zábran a etických pout a dnes si již opět hraji na spořádaného studenta vysoké školy. K tomu se přidává ještě to, že dnes večer se chystám na šílenství v podobě tanečního večera Skrypty. Jedno si ale musím přiznat. A to, že se na to opravdu těším. 

 

Ve svém pražském sídle, které už nějaký ten rok okupuji spolu s partou počítačových maniaků, si oblékám společenský oděv a odněkud ze skříně vytahuji zaprášené vzpomínky na etiketu a hlavně co a jak dělat v takové vyhrocené situaci jakou je tanec. Je to už nějakých 7 let, co jsem opustil taneční a rozhodně to už budou i nějaké tři roky, kdy jsem naposled pořádně tančil. S třesoucími se koleny a pocitem, že vypadám jak idiot, vyrážím vstříc jisté hanbě. Naštěstí si sebou beru Kakiho, o kterém vím, že je na tom tak nějak podobně…

 

Cesta nás čeká v pravdě dlouhá. Náš cíl, tedy kulturní centrum Matky Terezy v Hájích, se nalézá na zcela opačné straně Prahy. Největší problém však (o kterém ale víme) nás čeká hned zpočátku. Už jste se někdy snažili dostat ze Suchdolu do Dejvic po páté hodině?! Prvních 6 kilometrů se jede svižně, ale v okamžiku, kdy se dostanete téměř na dohled cílové zastávky, jakoby zamrznete a půl kilometru jedete minimálně půl hodiny. Autobusák vás samozřejmě nepustí, a tak sedíte a koukáte, jak se oproti vám chodci pohybují závratnou rychlostí… Ale jak říkám, o tomto jsme věděli, a tak prozíravě vystupujeme z autobusu právě zastávku před inkriminovaným úsekem. Tramvaj nás pak sveze až na metro a odtud je to zbytečné popisovat. Celá cesta nakonec trvá pouhou hodinu a čtvrt. Shodou okolností je to právě tak dlouho, jako trvá cesta z Prahy do Plzně. Rozdíl je jen v kilometrech… 

 

Naše výpočty žel bohu nevyšly, a tak jsme v Hájích o 5 minut později. Navíc dle instrukcí vystupujeme z metra přesně na té straně, kde jsme vystupovat neměli. Na to však přicházíme až po velkém rozhledu po krajině. Mezi paneláky a pražskou zástavbou se ve tmě nacházelo cosi, co jsme po krátké debatě uznali za cíl naší cesty. Oba nás překvapilo, že se skutečně jedná o kulturní centrum a nikoli o nějaký druh pohostinství. Obcházíme kruhovou budovu a přemýšlíme, jak dovnitř. Hlavní vchod je (opět podle instrukcí) pro pozdě příchozí zavřený, a tak nezbývá než hledat ten vedlejší…

 

Sláva! Našli jsme. A je dokonce otevřený. Vcházíme a začíná nás jímat hrůza. Co to, že ti Skrypťani tak zestárli?! A ztloustli?! Sál je sice pěkný, ale s těmito lidmi bychom tančili jen neradi. Bez urážky. Naštěstí i Skrypťani musí na záchod, a tak v jednom z těchto lidí poznáváme Rozuma. Ten nás konečně směruje správným směrem. Ano. Přesně tam, kam s naším tanečním uměním patříme… Do sklepa!

 

Tam už čeká hromada lidí. Všichni v poměrně slušivých šatech a všichni připraveni se jít historicky znemožnit. Než stačím pozdravit prvního, ozve se Kakiho hlasité „Ahooooj“. Ještě párkrát tento pozdrav zopakuje a já jsem si naprosto jist, že všichni už vědí, že Plzeň dorazila. Nesnažím se ho překřičet, a tak zdravím jen několik málo lidí v mé blízkosti. Pro ty dál platilo „Ahooooj“ i za mě. 

 

Po odhození všech nepotřebných svršků a zavazadel, se přesouváme do sálu. Přes zvláštní umístění (tedy v suterénu) je náš budoucí taneční parket celkem pěkný. Nejspíš z toho vyplývá, že je jedno, kde jste - hlavně, že máte fajn společnost a trochu prostoru na vyblbnutí. První taneční pozici zaujímáme v kruhu. To mi připadá trochu divné, ale po vizuálním ujištění, že nejsem zmaten sám, se podřizuji většině. Naštěstí jde jen o rozcvičku. Už zde si začínám myslet, že chodit sem byl špatný nápad. Raději tedy než marnému kopírování cizích pohybů, se věnuji pozorování lidí kolem sebe. Nikomu nechybí nadšení. V některých tvářích se zračí náznak nejistoty – podobný bych jistě viděl v zrcadle – v jiných zas zmatenost z toho, co právě dělají. Není se čemu divit. Co se bude dnes dít, ví jen několik málo lidí….

 

A je to tu – začínáme. První tanec, první pošlapané nohy a vykloubené ruce. K mému překvapení vyjdou páry naprosto dokonale. Všichni jsou zadáni. Zbyli jen ti, co nás dnes mají týrat. Nevím, zda je to jen shoda náhod, nebo neuvěřitelná preciznost pořadatelů, ale tak jako tak je to skvělé. 

Waltz rozhodně nepatří k nejtěžším tancům, ale pohled na naše první kroky tohoto večera musí být úchvatný. Nevím proč, ale mám pocit, že každý tančí něco úplně jiného. Odborný kolektiv se do toho musí vložit, a tak končíme snad ještě dřív, než jsme pořádně začali. Upřímně lituji Gabču, která je v tento okamžik mou taneční partnerkou. Ještě před chvílí se mi svěřila, že tancovat umí dobře se schopnými partnery. První kroky ji ale museli naznačit, že do téhle kategorie skutečně nepatřím. Zatím jsem se držel zpátky a nepošlapal její střevíčky, ale jsem si zcela jist, že i na to dojde….

 

Po hromadném tréninkovém snažení se vracíme do párů, abychom se opět začali navzájem mrzačit. Kupodivu to však nedopadá tak hrozně. Pravda, první kroky jsou nesmělé, ale celý sál se hýbe a dokonce snad i stejným směrem. Ve většině tváří se objevuje radost a myslím, že v několika jsem zahlédl snad i hrdost. Nevím jak to popsat, ale začíná se to tady rozjíždět….

 

Další část jen shrnu. Ne, že by nebyla zajímavá, ale myslím, že si ji všichni pamatujeme. Hlavně mám za to, že každý zažil při tanci něco jiného. Během večera se po řadě vystřídali tance jako CHA-CHA, polka, džajv, nebo valčík, které s menšími, či většími problémy nakonec zvládl každý. Každý si vyzkoušel několik partnerů a s každým z nich jistě zažil pár skvělých poskakování. Kvalitní hodnocení si mohou navíc připsat ti, ke kterým se partnerky, či partneři několikrát vrátili. Tedy pokud se vraceli kvůli kvalitě tance….

 

Nicméně některé okamžiky bych vyzdvihnout asi měl…

 Bezesporu k nim patří chvíle, kdy zazněl celým sálem nečekaně mocný hlas „Héééj!!! Dávejte pozor!!!“. Snad mě ani tak nepřekvapil samotný obsah jako spíš to, odkud vycházel. Bylo to z malého křehkého stvoření jménem Niky. Kdo by to do ní řekl?!... Nu zatím se všichni asi známe stále jen krátce, a tak takových překvapení bude v budoucnu jistě ještě hodně.  Alespoň v to doufám…

Dalším úžasným zážitkem byl jeden z tanců. Fakt ale nemám ponětí, jak se jmenuje. Člověk se v něm vrtí, skáče ze strany na stranu, dělá sprostá gesta a prostě se hrozně vyřádí. Jen mi přijde škoda, že se tohle nevyučuje v tanečních. Představte si, jak by ožil každý maturitní (či jiný) ples, kdyby se celý sál zvedl a najednou, bez ohledu na věk, či pohlaví, se začal takhle parádně vrtět. To by byla paráda…

Přes všechny naše dobré pocity, skvělou náladu a zpocená trička se nakonec musí domů. Každý zas zpět do šedi všedního dne. Nevím kolik je hodin, ale ani si nemyslím, že by na tom nějak záleželo. Nejspíš je příliš brzy, protože sám v sobě cítím, že večer teprve začíná. Říká se, že se v nejlepším má přestat. Pokud jde o mě, tak to tento večer bohužel platí. Myslím, že i Kaki (a nejenom on) sdílí moje nadšení z večera a rozčarování nad tím, že už musíme domů. Život je krátký a my bychom si ho měli zatraceně užít. Navíc je venku počasí pod psa. Tma a lezavý mráz, který se člověku dostane úplně všude…

 Ani nevím, zda to byl náš nápad, nebo někoho jiného, ale najednou je rozhodnuto, že večer bude pokračovat. Cílem už ale tentokrát nebude taneční parket, nýbrž hospoda na I. P. Pavlova. Myslím, že lepší zakončení si s Kakim nemůžeme přát…Cesta uběhla rychle a až na menší ztráty po cestě do metra a metrem, do hospody dorážíme v celkem úctyhodném počtu. Důkazem toho je, že ani tři stolky posazené k sobě nám málem nestačí. Objednávky začínají padat a závěr večera se opět vylepšuje… 

Po několika hodinách v druhém patře sklepení odcházíme. Konečně spokojeni, s úsměvem na rtech a o pár set lehčí. No, nebyl to báječný večer?!!...

PS: Myslím, že nakonec se hodí poděkování. A to jednak naším trýznitelům Koblihovi, který mě neustále překvapuje, Niky s Tyčkou, u kterých jde ruku v ruce krása s uměním, a pak vůbec celé společnosti, ve které bylo tohle možné uskutečnit…

 

Zapsal Ondra.

 

 

 

 

 

2014 © Jan Šebetovský