Logo Skrypty: Oranžově vyplněný a černě ohraničený kruh, v jehož horní části je černě nakreslen obrys knihy a v dolní čási nápis Skrypta, ve kterém je ypsilon nahrazeno symbolem jenu. Skrypta
vysokoškolský roverský kmen
Znak Junáka: V pozadí je modrý rojlístek, na němž dominuje oranžová lilie, která je uprostřed překryta bílým polem v němž je černá chodská hlava psa.

Úvodní schůzka

14.10.2014 18:30

    Plánovaný sraz byl stanovený na 18:30. I přesto, že nefungovala lanovka z nějakých technických důvodů nebo co si to zase vymysleli, měl jsem vše stíhat. Na strmý výstup z Újezdu podle plánu (idos) mi byl dopřán čas krásných 23 minut. Bohužel jsem zastávku iniciativně přejel. Zřejmě "někdo" dospěl k názoru, že mám i tak nadměrné množství času a obdařil mě zácpou. Dopravní samozřejmě. Tramvaj díky této hříčce více stála, než jela. Mé naděje, že dostojím své dochvilnosti, se s každým dalším zabrzděním mého dopravního prostředku čím dál tím více rozplývali.

    Když se mi podařilo dostat na plánovaný výchozí bod u tramvajové zastávky Újezd, zbývalo mi do schůzky stále ještě optimistických 17 minut. Na neštěstí projektant místních cest evidentně vůbec nepomyslel na to, že by mohl někdo potřebovat v co nejkratším době dojít až na vrchol přes Petřínské sady. Nebo byl prostě jen škodolibí. Ale abych nebyl za pesimistu, vše nakonec dobře dopadlo. Ač zadýchaně, dorazil jsem na místo setkání s dvouminutovým předstihem.

    Šeby odstartoval program naším skupinovým přenosem na Skryptí planetu. Protože jsme všichni dodrželi bezpečnostní předpisy, nikdo neutrpěl žádnou újmu a ani jsem po teleportu nezaznamenal nikoho vyloženě dezorientovaného.

    Po rozdělení členů do šesti skupin, následně účastníci obdrželi mapy blízkého okolí asi s devíti stanovišti.  Aby se nováčci neztratili v neznámém prostředí, tak byl v každé partě dobrodruhů alespoň jeden právoplatný Skrypťan. Po vysvětlení pravidel už nic nebránilo zahájení výzkumné výpravy za poznáváním neznámé planety.

    Každý tým měl výchozí stanoviště jinde. Já, Pavel a Alča měli počáteční bod u lachtaního jezírka. Vždycky jsem si myslel, že jsou lachtani šikovní. V pražské Zoo občas předvádí jejich dovednosti a to je něco. Jak se ukázalo, ten místní evidentně neabsolvoval ani základní výcvik. Museli jsme najít jeho ztracený míč a donést mu ho, nešikovi. Bohužel, na první pohled snadný úkol i pro nás byl neuskutečnitelný. Určitě byla vina na straně zdejší zvýšené gravitace, která míč nemilosrdně vytrhávala z našich rukou.

    Další úkol byl v tajuplné a temné stoce. Respektive nápověda a odměna. Nějaký dobrodinec si tu zapomněl holínky, takže prohlídka podzemních prostor byla v celku příjemná. Mobily sice bez signálu (operátoři by se měli možná zamyslet nad expandování mimo Zem) jako svítilna stále dobře sloužili.  Vyfotil jsem nápovědu a rychle ven. Jak jsem později zjistil, v tunelu byly jak výsledky pro kontrolu, tak i zmíněná odměna, což mi poskytlo možnost si vnitřní prostory prohlédnout ještě jednou. Hm... tři odpovědi špatně. Což udělalo druhou návštěvu trochu zbytečnou, nic méně na zajímavosti jí to neubralo.

    Na dalším stanovišti jsme našli úkol na minutovou obhajobu lidojedů lidumilů formou scénky, kterou jsme měli předvést až v cíli. O kus dál na nás čekala tajemná postava a Rozum, který se přidal do našeho týmu. Zde jsme posbírali papírky s obrázky a měli z nich určit, co znázorňují v rámci skautského společenství. Jako skautský panic, jsem zde byl mému týmu naprosto k ničemu. Ale jak doufám, nikdo si toho snad nevšiml.

    Nějaký dobrodruh nebo někdo hodně velikej nám nachystal na v celku vysokém kmeni další dobrodružství. Úkol zněl jasně, za každou cenu vylézt nahoru. Můj první nezdárný pokus nás v odhodlání ještě více utvrdil. Nyní jsem dělal stojánek Pavlovi já a tomu se podařilo dostat k tašce plné Fidorek. Nebyli jsme troškaři, takže každý vyslovil objednávku na oblíbenou příchuť a pak jsme s Rozumem Pavla dostali zpět na pevnou zem.

    Dalším úkolem byl kvíz, vcelku zajímavý, ale s politováním nutno podotknout, že si z něj i tak skoro nic nepamatuji.

    Nyní se dostávám k velmi zásadnímu okamžiku. Pro dobro a rychlí postup našeho tým padla za oběť má nedávno získaná Fidorka. Byl jsem jediný, kdo myslel na horší časy a nesnědl ji. Vyplatilo se to, nebo vlastně ne? Měli jsme totiž dalším pocestným zanechat něco, co by je potěšilo. Myslím, že Fidorka určitě nikoho neurazí a ještě ke všemu byla s bílou čokoládou.

    Zde jsem měl tak trochu pocit, že někdo z pořadatelů z nás alespoň na chvíli chtěl udělat opice. Neberu si to osobně, prolézačky jsou super a považuji za strašně nespravedlivé, že se dělají pro děti a na dospělé nikdo nemyslí. Ve stejnou chvíli, všichni členové týmu udělali nějaký akrobatický kousek, nemohu bohužel vizuálně potvrdit, protože jsem visel hlavou dolů a ještě k tomu byla tma. Ale, tak, důvěřujeme si vzájemně přece.

    A nyní máme před sebou poslední úkol. Jízdu na koloběžce. Zde jsem vyloženě exceloval. Na úvod nám byla vysvětlena pravidla včetně trasy. Každý musel ujet dva okruhy s tím, že NIKDO nemohl jet oba najednou. Museli jsme se prostě pořádně prostřídat. Přihlásil jsem se na první jízdu a samozřejmě, že jsem směle bez přerušení vyrazil rovnou i na ten druhý okruh. Zde bych to úplně jednoznačně nevyhodnotil jako mé naprosté selhání, protože jsem byl napumpovaný adrenalinem z prvního okruhu a taková chemická záležitost dokáže racionálním uvažováním člověka pěkně otřást.

    Nyní k závěrečné části soutěže. Po doježdění na koloběžce ještě zbývalo rozluštit získané indicie k cílovému místu. Nevím, jak ostatní, ale nebít Rozuma, který před lety v těchto končinách bydlel, musel bych asi odkráčet na záchranné stanoviště. Minimálně jsme se díky jeho pomoci dostali do cíle o poznání dříve. Tuším jako čtvrtí kolem deváté hodiny.

    Po nashromáždění všech průzkumníků měl být použit prostředek pro návrat na naši domovskou planetu Zem. Šeby aktivoval transport, ale přenos se nezdařil. Druhý pokus taky ne. Třetí vypadá nadějně a, nic. Skryptí planeta byla fajn, ale na Zemi mám pár další přátel, musím do práce a vzhledem k absenci mobilního signálů tu nebude určitě ani internetové připojení abych si mohl občas zahrát nějakou tu online hru. Začal jsem mírně panikařit. Nic méně na druhou stranu proč si kazit příjemný večer. Hodil jsem to za hlavu. V práci mám ještě nevybranou dovolenou, tím by se ta nějaká absence snad vyřešila, než se Šebimu podaří teleport opravit.

    Završením dne bylo jídlo. Špekáčky, zahlédl jsem z dáli i grilované hermelíny a velice z blízka grilovaný lilek, ten byl výtečný. Samozřejmě se nezapomnělo na připravené scénky z úkolu. I přesto, že bylo témat mnoho, tak při jejich náhodném výběru několik týmů vylosovalo náměty totožné. Někdo by možná hádal, že tak bude ochuzen o originální nápady, protože se budou opakovat, ale každá skupina pojala i stejný úkol naprosto odlišně. Což mě osobně velice mile překvapilo. Člověk by si řekl, že bude při zpracování alespoň nějaká podobnost, ale nebyla. Na příklad téma: co počítají ovečky, když chtějí usnout. Jedni přišli s poměrně odvážnou teorií, že vlastně počítat vůbec neumějí, případně zvládnou maximálně čtyřkovou soustavu a další skupina svou ovečku unavila počítáním stébel, kterou názorně ztvárnila. Tak jí to fyzicky vyčerpalo, že úplně odpadla.   

    O další zpříjemnění večera se postaral Dlouhán a několik dalších zkušených kytaristů. Pár písniček jsem i znal, nebylo jich moc, ale možná to tak bylo pro ostatní bezpečnější. Neumím zpívat, mě samotnému to trhá uši a co teprve těm, co by mě mohli slyšet… Radši se na to nikdy nikoho ani neptám.

    V jedenáct mě čekal návrat do mé domoviny. Mrzelo mě, že jsem odcházel dřív, ale nechtěl jsem příliš hazardovat se svou zítřejší čilostí. Záhadným způsobem se mi podařilo odcestovat domů, takže jsem nemusel ani využít zbývající dovolenou.

 

Pára

2014 © Jan Šebetovský