Logo Skrypty: Oranžově vyplněný a černě ohraničený kruh, v jehož horní části je černě nakreslen obrys knihy a v dolní čási nápis Skrypta, ve kterém je ypsilon nahrazeno symbolem jenu. Skrypta
vysokoškolský roverský kmen
Znak Junáka: V pozadí je modrý rojlístek, na němž dominuje oranžová lilie, která je uprostřed překryta bílým polem v němž je černá chodská hlava psa.

Zimní přechod Brd 6.2. 2010

15.02.2010 20:23

Přišel jsem o chvíli později, ale plánovaně a po ohlášení. Skoro než jsem pozdravil, vypálil Méďa: „Rozepni bundu!“ Zatvářil jsem se nechápavě. „No, jestli máš kroj.“ To už mi došlo oč jde, pousmál jsem se a ukázal pískovou košili. V krojích jsme šli tři ze sedmi, já Grizzly a Martin. Teď nás tu bylo ale byla už jen Katka, čekali jsme na Suku s Tigerem a Náčelníka, který měl jet s Johnym na běžkách. Psal nám, ať jim koupíme lístek do Dobřichovic. No proč ne, snad ví co dělá.

Koupili jsme lístky pro sedm a pro dva a šli na vlak. Náčelník ale nikde a my měli odjíždět. Méďa stál u otevřených dveří vlaku a když se pohnul, položil lístek na perón a naskočil. Náčelník obdržel SMS, že lístek leží na třetím nástupišti. Prý mu ale došla o pár hodin později.

My zatím vyrazili nadupaným vlakem na Mníšek. Vlak byl zjevně plný vlčat a světlušek, i když krojovaných bylo hodně poskrovnu.

Martin se do toho obul, nalámal sirky a rozdělil nás do týmů. Pak nám zadal pár úkolů, co máme zařídit po cestě a rozdal kolíčky neklasickou pochodovou hru. Co bylo v úkolech vlastně ani nevím, protože jsem ladil kytaru. Zaslechl jsem jen něco o razítku s Bublinou. Obě hry ale celkem rychle vyšuměly do ztracena. Cesta s kytarou uběhla celkem rychle, bavili jsme se tím, jak kolem nás vypukla panika ještě dvě zastávky před výstupem.

Od nádraží jsme vyrazili nekonečným zástupem do města. Už na náměstí jsme se ale odtrhli, neboť jsme měli větší ambice než 4 km přímou trasou. Cestou jsme si vzpomněli, že potřebujeme pokřik a došli k tomu, že nezbude než ho složit. Když jsme vyšli z města, pokáceli jsme jednu lísku a v tu chvíli nám došlo, jak je oddílová vlajka velká. Zrodila se první verze pokřiku: „My máme největší vlajku, heč!“

Cestou na Kytín jsme dostali zprávu od Náčelníka, že už vyráží a že se někde sejdeme. Taky se objevila další, asi nejlepší verze pokřiku: „Padají nám okovy, když nemáme zkouškový.“

Na Kytínskou louku jsme dorazili ještě s třičtvtě hodinovým předstihem před nástupem. Když jsme se v krojích prodírali zástupem, nějaká oldskautka potěšeně zaklepala Grizzlymu na rameno, konečně dorazili pořádní skauti. Jeden strom jsme obvěsili batohy, zapíchli vlajku a vydali se směňovat kartičky. Jiný oldskaut nás odchytil a jal se vyprávět, že on je ten, který dlouhá léta držel tuhle tradici, a že jsme o něm možná slyšeli, má prý krásnou skautskou přezdívku – Kruťas.

V celou přišel čas nástupu, pokusili jsme se nastoupit v dvojstupu s krojovanými v čele, ale při brodění sněhem, proplétání mezi vlčaty a zdravení známých to prostě nešlo. I když jsme měli jen tři kroje, stejně to bylo nejvíc z nastoupených oddílů a naše vlajka mohla směle konkurovat i vlajce přechodu. Měli ji jen na delší tyči, tak ji Grizzly zvedl vysoko nad hlavu. Karamela obcházela nastoupené a rozdávala kartičky s reklamou a Junáckou hymnou, kterou jsme po krátkém proslovu zpívali. A tím nástup skončil. Ani na náš pokřik se nedostalo.

Grizzly ještě běžel dovyměňovat kartičky, protože přehnal množství a vyrazili jsme dál.

Po pár metrech, ještě před legendární Čunčí hubou, se proti nám přihnal pes, a jak jsme koukali na něj, trochu jsme si nevšimli běžkaře, co jel za ním. Rychle jsme uskakovali, aby mohl projet. Projel a my šli dál. Po straně, protože jel další, všichni kromě Suku, která se otočila za prvním a vlezla na střed cesty, čímž sejmula druhého jedoucího lyžaře.

V lese jsme potkali skupinku trampů, co říkali, že budou spát někde u cesty a zítra jdou do Jinců. Když jsme je předbíhali, jeden z nich povídá na Grizzlyho: „Co to tu máš?“ a snažil se chytit cedulku na batohu. Grizzly se ale otočil a tak se to nepodařilo. „Co?“ „Tady na batohu… Kdo je Grizzly?“ „Já jsem Grizzly.“ „Fakt? Já taky. Těší mě.“ Podali si ruce a mazali jsme dál. Po cestě mi Grizzly povídá, „Když jsem naposled potkal Grizzlyho, tak to bylo v Halounech a hrozně jsme se střískali.“

Náčelník nám psal, že už začínaj běžkovat , a že nás někde chytnou.

Po cestě do Haloun jsme potkali ještě nějaké běžkařky, které pomalu opatrně sešlapávaly po boku z mírného kopečku po cestě. Grizzly prohodil, že dál to bude mnohem horší. Paní z toho vypadala značně nešťastně, tak jsem ji zkoušel utěšit slovy- sundat se to dá vždycky.

Ještě se nám cestou málem podařilo srazit s Jeepem, co tam jel. Škoda, Suku mohla mít druhej zářez. Došli jsme k Zrzavému paviánovi, kluci objednali pivo a svíkli kroj rychle, než jim ho číšnice donesla. Během odpočinku jsme procházeli Brděnky a hledali nejhezčí a nejnápaditější. Shodli jsme na té ve tvaru a barvě listu(Na to, že majitelka byla Grizzlymu do půli stehen, byla fakt nádherná – brděnka samozřejmě), taky dobrá byly Sudoku, a jedna tmavě modrá s bílým písmem.

Náčelník psal, že jsou u Čunčí huby a že nás chytí u Paviána. Tak jsme se najedli, chvíli počkali, a když nedorazil, pokračovali jsme dál na Řevnice. Začalo hustě chumelit, což byla sice nádhera, ale kytara to moc neocenila. Ti, co odjížděli do Prahy akorát (aspoň doufám) stihli vlak, a my tři krojovaní (já už ho teda nesl v batohu) jsme pokračovali na chatu. Zatopili jsme si, uvařili večeři a vytáhli kytaru.

Náčelník psal, že u Paviána nás nestihli, že už pokračují dál a že by se zastavili. Tak jsme mu popsali kus cesty s tím, že tam je někdo vyzvedne.

Nějakou hodinu jsme hráli na kytaru a už se rozhodovali, že Náčelník nedorazí a tak půjdem spát. Ale Martin měl na sobě pořád boty a tvrdil, že jakmile je sundá, Náčelník zavolá. Náčelník zavolal a skutečně dorazil. Sesedli jsme se tedy na postel (pokoj je jí téměř plný, takže není kam jinam:-) hráli na kytaru a povídali.

Příběh Náčelníka: Náčelník večer slavil v hospodě a přišel až pozdě k ránu, což mělo za následek jeho celkové celodenní zpožďování. Johny, o kterém doufal, že vyzvedne lístky na nádru zaspal. Aspoň se vzájemně nezdržovali. Johny pak za cestu stihl zlomit tři hůlky. (Ač měl jenom dvě a to ještě obě z půjčovny). Maruška (Dobřichovická bývalá skautka, která jela třetí do party) tu svojí zase rozštípla. Takže výlet byl velice úspěšný.

No a aby toho nebylo málo, když se zvedali, že budou odcházet, podíval se Náčelník na wap a zjistil, že poslední vlak jede za pět minut. Takže návrat do Prahy nehrozil a spacáky s sebou chytře neměli. Maruška nakonec vyjednala, že přespí u ní doma a tak vyrazili.

My už pěknou chvíli zívali a tak jsme šli spát. Ač jsme to nečekali, teplo vydrželo celou noc, takže jsme ani moc nevymrzli. Ráno jsme sbalili saky paky a vyjeli na Prahu vstříc dalším skautským akcím.

 

Win’gu

Za faktické, tiskové i gramatické chyby se dotčeným omlouvám.

 

2014 © Jan Šebetovský